Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tím souhlasíte. Rozumím

Osobnost Swingu Daniel Nývlt

11.3.2016
čtenost 1778

Březnovou Osobností Swingu se stal Daniel Nývlt.

Osobnost Swingu Daniel Nývlt

Daniel Nývlt při diferenčním pozičním měření pro tvorbu topografické mapy severní části ostrova Jamese Rosse se stanicí J.G. Mendela v pozadí.


Daniel Nývlt miluje svou práci. Během našeho povídání jsem se skoro nemusela ptát, jen jsem užasle poslouchala a obdivovala jeho entuziasmus. Příběh o klukovi z Velkého Poříčí, který se díky svým schopnostem a cílevědomosti vypracoval na pravidelného účastníka expedic do Antarktidy zkrátka zaujme. Daniel Nývlt je docentem Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde se věnuje především polárním oblastem se zaměřením na kvartérní a ledovcovou geologii, geomorfologii a paleoklimatologii. Přednáší také na Karlově univerzitě a Jihočeské univerzitě. Pracoval na čtyřech kontinentech včetně devíti expedičních pobytů v Antarktidě a pěti v Arktidě, dlouhodobě působil také v Peru a v Argentině.

Stát se polárníkem je snem mnoha chlapců. Čím jste chtěl být jako dítě Vy?
Ačkoli oba rodiče jsou inženýři, maminka stavební inženýrka a otec elektroinženýr, já jsem už v první třídě chtěl být geologem. Můj strýc totiž v té době geologii studoval. Ve druhé třídě pak astronomem. Přírodovědné obory mě lákaly odmalička. Na základní škole mě bavil zeměpis. Ne tedy v tom smyslu, jak ho většina lidí vnímá: jaké je hlavní město kterého státu a kolik se tam vytěží ropy, ale spíš ty přírodovědné záležitosti. Jak funguje příroda, její jednotlivé části, jak se vytvářel povrch naší planety a tak dále.

Ve stejném duchu jste pokračoval i na Jiráskově gymnáziu?
Ze středoškolských let mě mnoho mých spolužáků a dalších lidí bude znát jako diskžokeje, který hrál dlouhou dobu v hronovské Radnici, občas i v Ponorce a U města Prahy v Náchodě. To byly začátky devadesátých let. Ale už tehdy jsem si s sebou nosil přírodovědné knížky, které jsem si při pouštění písniček čítával. (smích) Na gymnáziu byla ta situace pořád stejná, jen mě k tomu ještě hodně začala bavit historie. Na vysokou jsem proto dělal přijímačky jednak na odbornou geografii, tedy zeměpis jednooborový, ale také na zeměpis-dějepis a zeměpis-němčina jako učitelskou kombinaci. Nakonec jsem se rozhodl pro jednooborový zeměpis v Praze, kde se ten obor na Karlově univerzitě jmenoval Geografie-kartografie.

A už během Vašich studií padla zásadní nabídka.
Ano. Během studia čtvrtého ročníku jsem dostal nabídku pracovat na částečný úvazek na České geologické službě. I když jsem studoval geografii, tak mě to spíš táhlo ke kamenům a k tomu, jak se Země utváří. Nastupoval jsem tam v jednadvaceti letech v roce 1998 a už moje bakalářská a pak i diplomová práce byly zaměřené ne úplně na věci, které dnes děláme v Antarktidě, ale trochu podobně, protože mě při studiu nadchly ledovce a jak se jejich dřívější přítomnost projevila u nás. S tímto zaměřením jsem pokračoval na České geologické službě a když se začal připravovat antarktický projekt, tak jsem byl vlastně jeden z mála, kdo se tím zabýval. Projekt jsme dostali v roce 2002 a na konci roku 2003 jsme poprvé vyrazili do Antarktidy. Tehdy tam ještě žádná stanice nestála, ale už bylo rozhodnuté, že se bude stavět na ostrově Jamese Rosse, jen ještě nebylo vytipované přesné místo. To jsme řešili na základě leteckých a satelitních snímků a konzultovali s kolegy z Británie a Argentiny. Na přelomu roku 2003 a 2004 jsme na místě dělali detailní průzkum z hlediska výstavby stanice a praktických věcí, jako je vylodění z ledoborce na pevninu, dostupnost vody a podobně. V roce 2005 jsme tam jeli nejprve pod stany, ale na konci pobytu už začala stavba stanice Johanna Gregora Mendela.

Kromě Vašeho působení na České geologické službě také přednášíte. Kde všude?
Aktuálně učím jako kmenový zaměstnanec Geografického ústavu Masarykovy univerzity v Brně na Přírodovědecké fakultě, kde jsem začal pracovat v roce 2013. Letos třeba učím Úvod do studia planety Země, tedy takový ten úplně základ. Je tam hodně astronomie, geodézie, orientace nejen na povrchu zemském, ale i ve vesmíru, mnoho výpočtů, hodně matematiky a většina studentů s tím má dost velké problémy. Ale spíše učím kurzy, které jsou určeny pro navazující magisterské studium a potom doktorandy. Hlavně učím předmět, který se jmenuje Krajina v kvartéru, tedy víceméně rekonstrukce přírodního prostředí nejmladší geologické minulosti posledních pár milionů let. Nebo třeba předmět, který se jmenuje Ledovce planety Země a metody jejich výzkumu nebo Fyzickou geografii polárních oblastí, kde je popisována Antarktida i Arktida ze všech možných úhlů pohledu. Od roku 2007 učím na Univerzitě Karlově v Praze a spolupracuji s Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích. Dlouhou dobu jsem působil v Jižní Americe, především v Peru, kde jsem ve španělštině opakovaně přednášel kurz přírodních rizik. A loni na jaře jsem byl v Argentině v Buenos Aires, kde jsem učil výběrová antarktická témata a prezentoval studentům nejen společnou práci s argentinskými kolegy, ale i specificky české projekty.

Do Antarktidy jezdíte už od roku 2003. Podstoupil jste před první cestou nějakou přípravu?
Ne. V té době se to ještě tak moc neřešilo. V posledních letech už ale chceme potvrzení od lékaře, že jsou účastníci fyzicky i psychicky schopní expedici zvládnout. Zároveň poměrně striktně doporučujeme návštěvu zubaře, protože podle statistik až 65 % všech zdravotních problémů v Antarktidě jsou zuby. Člověk přijede do úplně jiného prostředí, začne pít mnohem méně mineralizovanou vodu, trochu změní stravu, k tomu velké přechody mezi teplem a zimou. Uvnitř ve stanici pohodových dvacet stupňů, venku minusové teploty. To se opakuje mnohokrát denně a dost lidí je na to citlivých.

Dobrodružná už je asi i samotná cesta tam.
No je jiná, než na jakou jsme běžně zvyklí. Linkovým letadlem se dostaneme do Jižní Ameriky a pak pokračujeme buď lodí s chilskou armádou, nebo vojenským speciálem s argentinským letectvem. Občas se musíme přizpůsobit tamním specifickým klimatickým podmínkám. To, když se stane, že nad přistávací dráhou na ostrově Seymour sedí mrak a naváděcí věž nevidí letadlo a letadlo nevidí zemi. Nejednou jsem zažil, že jsme tam doletěli, několikrát zakroužili nad ostrovem a letěli další čtyři a půl hodiny zpět. Cestu nám v posledních letech nabourává i Rallye Dakar, která mívá pronajaté vojenské speciály pro zajištění závodu. Loď může plout za jakýchkoli podmínek, ale cesta je náročná kvůli přeplouvání Drakeova průlivu, který je velmi větrnou a bouřlivou částí. Deseti nebo dvanáctimetrové vlny dělají i s devadesátimetrovou lodí psí kusy. Plavba přes nejbouřlivější moře trvá většinou dva a půl až tři dny a pro mě je nejlepší proležet ji v kajutě. Mnoho lidí musí cestu podstoupit pod medikamenty, další ji jakžtakž zvládají, ale jsou i tací, kteří celý den tráví v pohodě na kapitánském můstku a natáčí videa a dělají ty nejlepší fotky s obřími vlnami, které se přelévají přes příď.

A jak probíhá samotná expedice?
Nejprve musíme celou stanici zprovoznit. Celých deset měsíců od předchozí expedice je zazimovaná. Někdy se musí odkopat ze sněhu, protože tam jsou často návěje až po střechu. Pak vše nejen pozotvírat, ale také vyzkoušet všechny diesel generátory, zprovoznit systém na čerpání vody, připojit trubky na vypouštění odpadu a vše nastartovat tak, aby to fungovalo. To zabere první jeden až dva dny, pak už to obsluhují technici.

Nemáme s sebou žádného kuchaře. Musíme umět vařit a máme rozdělené služby. Standardní expedice představuje patnáct lidí, ze kterých vytvoříme dvoučlenné týmy. Tým má vždy jeden den službu a musí se postarat o ostatní. Chystá snídani, oběd, večeři, uklízí, obsluhuje kupy prádla a tak dále. Šest dní v týdnu tedy máme kompletní servis a jeden den se staráme o ostatní. Vezeme s sebou čerstvé potraviny, maso, zeleninu, ovoce. Konzervované potraviny slouží víc pro stravování v kempu, protože ne vždycky zůstávají všichni na stanici. Když chtějí pracovat na nějakém vzdálenějším místě, tak se tam přepraví buď člunem, na čtyřkolce nebo dojdou pěšky, postaví si tam stanový tábor a tam pár dní fungují a jedí to, co si připraví jednoduše na plynovém vařiči.

osobnost nývlt ještě
Daniel Nývlt společně s J. M. Lirio při glaciologickém výzkumu ledovce Whisky Glacier.

Co Vy osobně v Antarktidě děláte?

Já toho dělám strašně mnoho. Mě baví strašně moc věcí. Dlouhodobě monitorujeme místní ledovce. Jak se mění v čase, což je nejen založené na satelitních a leteckých datech, ale je to i poctivá terénní práce spojená s obíháním ledovců. Na většině z nich máme meteorologické stanice s různými senzory, které potřebují nejen pravidelnou údržbu, ale i zálohování dat a podobně. Často bývají zasněžené, takže je musíme dvě tři hodiny odkopávat. Zároveň měříme, jak se ledovec mění. K tomu jsou různé metody od měření pomocí speciální GPS po měření bambusových tyčí zavrtaných do ledovce. Kromě tání ledovců třeba sledujeme, jak se mění fyzikální vlastnosti permafrostu, to je nejsvrchnější část půdy, která během léta, kdy tam jezdíme, zhruba do hloubky jednoho metru rozmrzá. To rozmrzání je odrazem klimatických podmínek a sezónu od sezóny se liší, a my dlouhodobě studujeme na různých plochách změny. Další věcí, kterou jsem se zabýval, je chování ledovců v minulosti. Dokážeme poměrně dobře rekonstruovat, jak se ledovce měnily před miliony let až po krátkodobé změny v desítkách let i meziroční variabilitu. Zkrátka velké množství studií, které by se daly označit jako geomorfologické.

V posledních letech se zabýváme i studiem jezer a to nejen současných vlastností, tedy třeba teploty, hloubky, velikosti a podobně, ale také studiem sedimentů, které se ukládají na dně. Ty tam jsou naplavované řekami, nafoukané větrem a tvoří se i činností organismů, protože na dně žije velké množství řas, mechů, sinic a značné množství fauny jako jsou žábronožky nebo klanonožci, kteří se po úhynu do toho sedimentu ukládají. Během desetiletí, století nebo tisíciletí se tam uloží krásný sedimentární záznam, který se dá získat gravitačním vrtákem. Ze záznamu zjišťujeme, jaké podmínky byly při tvorbě každé té jednotlivé vrstvy v dané minulosti. Je to velmi dobrá metoda pro rekonstrukci podmínek posledních několika tisíc let. Můžeme je studovat různými chemickými i fyzikálními metodami a zjišťovat třeba to, jaké tam žily organismy.

Zajímavá je třeba také studie, která vyšla před několika měsíci. Na ostrově Jamese Rosse i na okolních ostrovech se nachází velké množství mumií a rozpadlých koster tuleňů. V okolí stanice J.G. Mendela je jich minimálně pět set v různém stádiu degradace od perfektních ještě zapáchajících úhynů až po jednotlivé kosti, které už mohou být několik století staré. Mumie byly už hodně studované, ale nám se ty výsledky pořád nezdály. Začali jsme se tím zabývat a zjistili jsme, že jde většinou o tuleně krabožravé, kteří se na pevnině velmi málo vyskytují. Ve spolupráci s mojí manželkou, která pracuje v Archeologickém ústavu Akademie věd, jsme použili známou metodu výbrusu napříč zubem. Na zubu totiž můžeme stejně jako na letokruzích stromů rozlišit letní a zimní přírůstek. Tím stanovíte věk a podle poslední vrstvy zubu dokážete zjistit i sezónu úmrtí. A zjistili jsme, že 95 % zvířat zemřelo v měsících říjen a listopad, kdy je v Antarktidě jaro. Zbytek zemřel naopak na podzim. Žádné ze zvířat neuhynulo uprostřed zimy a žádné ve vrcholném létě. Přišli jsme na to, že úhyny tuleňů souvisí s mořským zámrzem. Naprostá většina tuleňů se na zimu stěhuje k pevnině, protože jsou to savci a musí se vynořit k nádechu. Je dokázané, že si dovedou zespodu vyhlodat díru do ledu tak, aby se mohli pravidelně nadechnout, a díry si udržují, aby jim příliš nezamrzly. Na jaře vznikají v zámrzu jezírka a praskliny, tuleni vylézají na kry a dlouhé hodiny odpočívají na slunci. Může se však stát, že jim ty praskliny mezitím zamrznou. Tuleň se pak nemůže dostat do vody a hlodat dolů pod sebe neumí. Protože tuleni disponují pamětí a navigací, tak naší hypotézou bylo, že vědí, že když průliv zamrzne v jednom místě, tak za pevninou – je to velikánský poloostrov – je další voda a zkouší se tam přes pevninu dostat. Mnoho z nich to ale nezvládne, takže na cestě, často třeba pět až šest kilometrů od pobřeží a ve výškách až dvě stě metrů, zemřou. Když jsme se jim dívali do žaludků, tak většinou to poslední, co tam bylo, byly kameny, jak se cestou ještě snažili něco pozřít, ale zemřeli vysílením. Tak to je jedna studie, na které jsem začal pracovat v roce 2004 a publikovaná je až teď v roce 2016. V zásadě to byl vedlejší produkt mé jiné práce, ale strašně zajímavý.

Jaký byl na Vašich expedicích nejlepší a nejhorší zážitek?
Zážitků bylo za devět expedic mnoho. Nejhorší říct nemůžu, protože lidská psychika funguje velice dobře a vzpomínkový optimismus vždycky všechno zahladí. Samozřejmě nepříjemné byly třeba čekací doby při cestách do Antarktidy a zpátky. Často to bylo taky počasí, ale s tím nic nenaděláte. Nemůžete se zlobit, že už je týden vánice, ve které letadlo nemůže přistát. Nebo když jsme byli ve stanech, tak jsme jen leželi a hodinu se přemlouvali k tomu, jestli to ještě nevydržíme, nebo se už opravdu musíme jít vyčurat, protože venku byl vítr přes sto kilometrů v hodině a to člověk musel lézt po čtyřech, protože na nohy se nepostavil. Ale to jsou spíš jen takové nepříjemnosti. Těch krásných zážitků bylo strašně moc. V mém případě spíš spojených s tím, když jsme něco zajímavého objevili. Ty první sezóny byly pochopitelně emotivnější. Když jsme tam byli úplně poprvé, tak to bylo skutečně něco nebývalého. Jak tam pak člověk jezdí častěji, tak už k tomu přistupuje víc pragmaticky. Ví, že to je jeho práce a už to tolik neprožívá. Pak se někdy nechám ovlivnit těmi, kteří tam jsou poprvé a obrovsky si to užívají. Občas je potřeba vrátit je na zem a upozornit je, že tam mají taky povinnosti.

Já nejsem moc pocitově založený člověk, jsem spíš pragmatik. Každopádně tam ze mě opadne takový ten civilizační stres. Nemáte připojení na internet, nikdo vás neotravuje na mobilu. Je to šest až osm týdnů klidu, kdy se člověk může věnovat něčemu, co ho naplňuje a baví a nemusí řešit nesmyslné politické situace u nás a cokoli dalšího. Z tohohle pohledu je to fajn a je to velká změna. Třeba před dvěma lety nám lékař, co tam s námi jel, měřil údajné fyziologické stáří. Měsíc před odjezdem mně bylo o osm let víc, než reálně. Na ledoborci jsem se propadl asi na třiatřicet let a na stanici jsem byl „mladší“, než ti původně o patnáct let mladší doktorandi, kterým bylo ve skutečnosti třiadvacet. Naopak ti, kteří tam jeli poprvé a nevěděli, do čeho jdou, stresem zestárli. Po návratu domů mi zase kolega naměřil o osm let víc, než mi ve skutečnosti bylo. Z toho je jasné, že mě Česká republika stresuje a Antarktida naopak velmi uklidňuje. (smích)

Pro Vás to jsou vlastně takové dva měsíce prázdnin.

Kompletní rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Náchodský SWING, nalistovat si ho můžete také zde.

Hana Stoklasová
NachodskySWING.cz
Foto archiv D. Nývlta

Čtěte také