„Život je hra“

Do červnové Zpovědnice usedl zpěvák kapely Zrní Jan Unger.

Zpěvák a textař Jan Unger má rád soukromí a moc se toho o něm neví. Narodil se v srpnu, vystudoval gymnázium a se spolužáky založil kapelu Zrní, která patří k tomu nejoriginálnějšímu, co se kdy na české hudební scéně objevilo. Mnohem víc vám o něm prozradí rozhovor, který si přesně v této podobě Honza přál zveřejnit, a 25. června také koncert Zrní, který pořádáme v rámci kulturní sezóny Náchodský SWING uvádí na zámku v Novém Městě nad Metují. Vstupenky je možné koupit v síti Kupvstupenku.cz. 

Kterou knihu máte rozečtenou?
Teď zrovna mám nakousnutý tři naráz. Když vyrážíme někam na kapelní cesty, vezmu tu, na kterou mám zrovna náladu. Příště mám zas chuť na něco jinýho a tak mi zůstává spoustu knížek nedočtenejch, přeskákanejch, různě se vracim, otvírám je podle chuti. Teď jsou v tomhle kolotoči tyhle: „Roland Barthes - Světlá komora“, „TAO - texty staré Číny“ a na minulý šňůře jsem začal číst „Jitro kouzelníků“.

Na které hudební album nedáte dopustit?
Nerad dělám hitparády a žebříčky. Všechno má svý a v různejch chvílích a různejch náladách mě baví taky různá hudba. Ale třeba zrovna dneska jsem si na zkoušce, při debatě o smyčcích na nový desce Radiohead, vzpomněl na Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band od Beatles a řekl si, že je to boží deska. Skvělá je pro mě poslední deska Davida Bowieho, PJ Harvey - Let England Shake, Nick Cave - Push the Sky Away, nebo třeba Toma Waitse - Mule Variations. Ale je milion krásnejch desek. Mám rád, když jsou desky semknutý, maj svojí náladu, tvořej svuj typickej svět a neni to jenom soubor písniček.

Který film Vás nikdy neomrzí?
Podobná otázka. No, neni moc filmů, který bych viděl víckrát. Myslim, že nakonec by člověka asi omrzel každej, ne? Ale rád jsem nejednou viděl namátkou třeba Věčný svit neposkvrněné mysli, Kráva, Moonrise Kingdom, Basquiat, Můj bratr Tom...

Jaký byl v poslední době Váš největší kulturní zážitek?
Největšim kulturnim zážitkem poslední doby je pro mě setkání s venezuelskym tanečníkem Davidem Zambranem, se kterým jsme se týden společně s tanečnim souborem VerTeDance připravovali na improvizovaný představení Ceviche. Bylo nádherný sledovat někoho tak otevřenýho, entuziastickýho, bláznivýho a přitom plně soustředěnýho a vyrovnanýho.

Kdo Vás nejvíc ovlivnil a čím?
Všichni a každej svym dílkem. Neni nic nejvíc. Jsou okamžiky zdánlivě nicotný, chvíle zdánlivě zbytečný, situace zdánlivě blbý, špatný, jsou lidi, co ti zdánlivě ubližujou, počasí, který ti, zdálo by se, kazí den. Ale ve skutečnosti vidim to všechno jako komplex nápověd, popostrčení a zážitků. Teď mi ale napadá, že mě přeci jen asi někdo ovlivnil nejvíc, a to mý rodiče, tim, že tu vůbec jsem, a tim, že se vo mě celý dětství láskyplně starali.

Jak zní Vaše životní motto?
Žádný motto nemám, nikdy jsem nad tim takhle nepřemejšlel. Často si ale připomínám, že život je hra a zážitek, že jsme všichni jeden celek, že živý je uplně všechno, že jsme tunýlky, z nekonečný tmy, do legračního světlýho časoprostoru, že všechno těžký a nepohodlný mě posouvá dál, že všechno je na svym místě, že je dobrý se smát a dělat srandu.

Máte neřest, které se chcete zbavit?
Jo, je, myslim, dobrý umět se na sebe takhle podívat. Shora, s odstupem a nezávisle. Jako na jeden z předmětů světa. Hele, kym to žiju? Jakej je ten člověk? Co řeší ten týpek, kterym jsem. Moje slabá stránka je, že neumim řikat lidem nepříjemný věci. Mám pocit, že je tim před něčim ochránim, ale ve skutečnosti jenom nemám odvahu. No a pak taky docela piju alkohol, málo cvičim, chodim pozdě, málo čtu a hlavou mi běhá zbytečně moc zacyklenejch myšlenek.

Čím vším jste byl a čím rád?

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Náchodský SWING. Nalistovat si ho můžete také zde.

Hana Stoklasová
NachodskySWING.cz
Foto: Taka Tuka

Sdílet článek

Čtěte také