Hraním vyjadřuji emoce

Květnovou Osobností Swingu je bubeník, lektor a učitel bicích nástrojů Standa Vít.

Standa Vít sice začínal na baskřídlovku, ale později ho očarovaly bicí a djembe. Vystudoval konzervatoř, v současnosti působí v pěti hudebních uskupeních, učí bicí nástroje v ZUŠ Náchod, pořádá bubenické workshopy, je předsedou bubeníků Královéhradeckého kraje a ve svém portfoliu má například spolupráci s Ewou Farnou, Tomášem Savkou, Kamilou Nývltovou, Martinou Balogovou, s kapelami Gang Ala Basta, Hraczki, Mr. Cocoman and the Solid Vibes a mnoha dalšími. Zahrál si v pařížské hale Bercy na nejprestižnějším světovém street dance battle Juste Debout, na perkuse doprovázel světově uznávanou zakladatelku Strala jógy Taru Stiles v O2 aréně, potkat se s ním ale můžete i na komornějších akcích. Bývá třeba lektorem bubenických dílen na rodinném minifestivalu U nás na zámku, který Náchodský SWING pořádá v Novém Městě nad Metují. Třeba se tam s ním 24. června potkáte.

Pocházíš z muzikantské rodiny?
Ne. Nikde nikdo. (smích)

Jak ses tedy dostal k muzice?
Už jako děcko jsem si u babičky rád pouštěl desky a tancoval. Byl jsem trochu akčnější dítě a zároveň jsem zjistil, že mám díky tomu větší pozornost dospělých, což se mi líbilo. Dětství jsem trávil hlavně na hřišti, ale jednoho dne mě střílečky s imaginárními pistolkami a fotbal přestaly bavit. Spolužák, který se mnou seděl v lavici, hrál na trubku. Já chtěl tedy taky hrát na trubku. Je pravda, že už jsem do hudebky chodil na přípravku a sbor. A tak jsem jednoho dne, bylo mi šest nebo sedm, zaklepal na dveře a řekl panu Meierovi (učitel ZUŠ Hronov – pozn. redakce), že se chci přihlásit na trubku. Trochu se divil, že jdu sám bez rodičů, ale podíval se mi na rty a řekl, že bude nejlepší baskřídlovka. A já řekl: Skvělý. No a takhle to začalo.

A kde jsou ty bicí?
Ty přišly později. Asi v deseti letech mě táta vzal do zkušebny hronovské kapely Století nudy, kde hrál jeho kamarád na bicí. Byl jsem nadšenej, do té doby jsem bubeníka naživo pořádně hrát neviděl. Milan Bohuněk mi předvedl sólo a já věděl, že to je přesně to, co chci zažívat. Pak jsem tátu asi dva roky uháněl, než mi bubny pořídil, za což jsem mu nesmírně vděčný. To mi bylo asi dvanáct. Bohužel v Hronově nebyl učitel, tak jsem se učil sám. Když jsem došel do bodu, kdy už jsem nevěděl, jak dál, tak mě to přestalo bavit a chtěl jsem bicí prodat. Dohodl jsem se s panem Meierem, že je koupí pro Miloše. Přišel se na ně podívat, plácli jsme si a když odcházel, tak se ptal: „Prosím tě, proč ty s tím vlastně končíš?“ A já mu říkám: „No protože tady není žádný učitel, já už nevím, jak dál, tak budu asi ajťákem.“ A on na to: „Já teď budu Miloše vozit do Úpice, mají tam novýho učitele z konzervatoře. Nechceš jezdit s náma?“ Já kývl a bicí neprodal. A pak mě okouzlily natolik, že jsem cvičil pořád. Fakt hodně. Za dva roky jsem vyhrál celostátní kolo soutěže sólové hry na bicí a k tomu mi byla udělena cena absolutního vítěze.  

A následovala Konzervatoř Jaroslava Ježka.
No právě, že ne. Tam mě napoprvé nevzali. Byla obrovská konkurence a já si poprvé vyzkoušel ten úlet. (smích) Tam byli všichni skvělí. A já byl rozmlsanej, vyhrál jsem přece to celostátní kolo a myslel si, že se tam potkám s lidma ze soutěže. Jo, potkal. Ale najednou už měli jinou úroveň. Všechno bylo profesionálnější, všechno se řešilo do detailů. A já to nedal. Nevzali mě a já šel v Hronově na COP a nebyl jsem daleko od tátova snu stát se ajťákem. (smích) Za rok jsem to zkoušel podruhé a taky mě nevzali. Nakonec to dopadlo až na potřetí. Je opravdu dřina se tam dostat.

Byl jsi pilný student, nebo sis užíval Prahu?
Užíval jsem si Prahu. (smích) O dva ročníky výš studoval můj kamarád a soused z Hronova Pavel Čermák a ten mi hlavní město ukazoval. Nejen kluby, ale i architekturu a umění, hodně jsme chodili po městě a objevovali jsme skutečně Prahu jako takovou. První dva roky studia jsem potřeboval hltat informace o světě a sice jsem cvičil, ale nebylo to ono. Navíc jsem si nerozuměl s učitelem a uvažoval jsem i o tom, že se školou skončím. Od třetího ročníku jsem ale začal studovat u Lukáše Doksanského, současného bubeníka Arakainu, a vše se změnilo. Řešil se mnou hru na bicí z celkového hlediska – jak se u toho cítím, jak u toho vypadám, co mi běží hlavou.... Lukášovi jsem velmi vděčný za vše, co mě naučil a co mi dal do muzikantského života.

Už za studií jsi hrál v nějaké kapele?
Hrál. Třeba ve spoustě kapel, které vznikly tady a teď, odehrály jeden klubový koncert a za dvě hodiny se rozpadly. Ve druháku jsme měli kapelu Vinohrady, vystoupili jsme dokonce na festivalu na Okoři, ale když jsem to poslouchal zpětně, hodně jsem se smál. Hrál jsem i latino nebo pár koncertů s kapelou Bůhví. A ve třeťáku jsem začal s United Flavour, kde hraju dodnes.

To už jsi hrál na africké djembe?
Ano. Začal jsem hrát v hronovské čajovně, kde jsem trávil hodně času. Řešili jsme tam filozofické otázky, cvičili jógu, meditovali a byl to můj druhý domov. Právě tam jsem poprvé objevil djembe a pořád na něj hrál. A přál si vlastní k patnáctinám. Jel jsem si pro něj s kamarádama trabantem do Krkonoš a koupil jsem africký originál od domorodců, fakt ručně vydlabaný, se kterým původní majitel už procestoval kus Evropy a na tom nástroji to bylo znát. Do něj se frekvence a vibrace zapisují a čím víc se na něj hraje, tím líp zní a posluchači mají větší zážitek. S United Flavour jsem začal hrát právě na conga, djembe a různé perkuse.

Tuším, že United Flavour jsou pro tebe srdeční záležitost.
Je to tak. Jejich inzerát ve znění: Charismatická zpívající Španělka a rodilý Afričan hrající na basu hledají partu muzikantů, kteří by hráli reggae a r´n´b objevil spolužák Jaromír Telenský. Tenkrát to bylo zjevení, tenhle žánr tady ještě nikdo pořádně neuměl. A Jaro říká: „Týjo, to chci.“ Dohodli se, odehráli pár koncertů a zjistili, že potřebují perkusáka. A to byla moje šance. (smích) Vliv té kapely je obrovský, přitahuje další lidi různých žánrů a my si tak už zahráli po boku hvězd jako jsou Manu Chao nebo Shaggy. Konkrétně jsme hráli s Ward 21 z Jamajky, Big Famili z Martiniku, YT z Velké Británie, se slovenskou zpěvačkou Tinou, zpěvákem Ucee z Německa a dalšími. Uspěli jsme třeba v mezinárodní soutěži ve Vídni, kde jsme z víc než tisícovky kapel byli druzí. Navíc si rozumíme i po lidské stránce. Hrajeme spolu už přes deset let a je to moje hudební rodina.

                                 Standa Vít se skupinou United Flavour

Hned po absolutoriu ses vrátil do Hronova?
Až o rok později. Chtěl jsem využít studentských let a po konzervatoři jsem šel ještě na jazykovku. V té době jsem po dlouhém přemlouvání začal jezdit učit do Náchoda do ZUŠky. Vůbec nechápu, jak jsem na to tenkrát mohl kývnout. (smích)

Proč jsi do toho teda šel?
Měl jsem tehdy pocit, že kapela začala trochu upadat, moc se nehrálo, zpěvačka uvažovala o dítěti, rozešla se se mnou přítelkyně a tak jsem si říkal: „Aha, to je asi znamení. Když to tady všechno pomalu končí, tak já končím taky a vrátím se domů, do rodného klidu.“

A tak teď pro změnu jezdíš z Náchoda do Prahy.
Jo. Ale je to ta lepší varianta. Pořád se mi vyplatí vstát ve čtyři ráno, sednout do auta a jet do Prahy. To prostě nechceš, ale jedeš. Máš zkoušku, pak zabalíš, nasedneš do auta a když se vracíš, tak je ti úplně krásně. Já bych sice ušetřil čtyři hodiny času, kdybych žil v Praze, ale nikdy bych nezískal ten hezkej pocit, když se vracím domů do tohoto krásného kraje. To mám fakt rád.

V jakých kapelách v současnosti působíš?
Na Náchodsku je to Boundary Jazz Quintet, v Praze Bachtale Apsa s Máriem Bihári, harmonikářem od Zuzany Navarové, v United Flavour, se kterými právě chystáme desku, a v Polsku s Halinou Mlynkovou. A nově v projektu čtyř bubeníků, kde hrajeme na různé perkuse z celého světa.

Musíme zmínit i Ewu Farnou. To byla významná spolupráce.  
S Ewou jsem hrál jako perkusák na doporučení kluků z její kapely. Původně jsem měl odehrát jenom jeden akustický koncert pro G2 Acustic Stage TV Óčko, ze kterého vzniklo DVD. Ten se ale tak líbil, že jsme dostali nabídku udělat ještě jeden pro Český rozhlas Ostrava a pak se Ewa rozhodla pro akustické turné v Česku. V létě jsme natočili CD pro polské fanoušky a na podzim odehráli turné v Polsku. Spolupráce trvala rok a jsem za to velmi vděčný. Ewa je fajn holka a skvělá muzikantka.

Máš velký žánrový rozptyl. Co máš nejradši?
Nejradši mám, když to šlape. (smích)

Jak se to pozná?
Když hraješ na nějaký nástroj, tak si musíš uvědomit, proč na něj hraješ. Já rád hraním vyjadřuju emoce. Nehraju proto, abych se naučil perfektně jeden žánr - třeba jazz a hrál už jen jazz. Ani nehraju proto, aby mě lidi plácali po ramenou. To není můj styl. Mám rád hodně žánrů, všemi se snažím vyjádřit své emoce a snažím se je předávat tak, aby je posluchač vnímal a přijímal. Když tohle funguje, tak to podle mě šlape.


Standa Vít s Romanem Lomtadze na Bubenickém festivale ve Vysokém Mýtě

Baví tě učit?
Baví mě učit děti, které chtějí být učeny. (smích) A pár schopných opravdu mám. Baví mě předávat myšlenky dál, pořád vyvíjím metody, jak učit, snažím se ke každému z žáků najít individuální cestu a ten proces mě nabíjí. Jen mi vadí systém. Vidím, jak mají děti ve škole naloženo. A když jdou na gympl, tak s hraním většinou do roka skončí, vedle náročného studia už nemají šanci se dál hudebně rozvíjet. Každopádně jsem za náchodskou ZUŠku vděčný. Máme skvělého ředitele Zbyňka Mokrejše, který se hodně zasloužil o krásnou novou budovu. Zajímá se o to, co a jak děláme a věří v naše názory. Ve všech ohledech nám vychází vstříc a k tomu stále řeší, co je potřeba do budoucna, za to mu moc děkuji.

Pořádáš taky workshopy na djembe.  
Ano. Djembe mě hodně chytlo. Nejdřív jsem jezdil na workshopy sám a protože se mi to fakt líbilo, říkal jsem si, že bych to mohl předávat dál. V Náchodě jsem založil Drum Relax, kam by lidi chodili pravidelně bubnovat, ale na malém městě se to bohužel nedá udržet. V Praze jsem dělal workshopy a teambuildingy i pro velké firmy. Díky paní Mrázkové jsem dostal akreditaci MŠMT a mohl jsem oficiálně vzdělávat učitelky mateřských škol. Mají spoustu zkušeností s prací s dětmi a obohacujeme se tak navzájem. Teď chci workshopy zase rozjet a právě chystám promoklip.

Co je na bubnování tak skvělého?
Je to velký relax. Všichni se soustředí na jednu věc a nabíjí to nejen hráče, ale i okolí. Přitom je to vlastně primitivní, ale to právě v dnešním světě, který nám nabízí mraky informací, potřebujeme. Takový to jednoduchý bum bum ta ta bum bum ta ta.

Máš i další koníčky kromě muziky?


Kompletní rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Náchodský SWING, nalistovat si ho můžete také zde. 

Hana Stoklasová
NachodskySWING.cz
Foto archiv Standy Víta

Sdílet článek

Čtěte také