Osobnost Swingu Jitka Štěrbáková

„Chci hrát pro lidi, protože jedině tak jsem živá“

Talentovaná klavíristka a zpěvačka Jitka Štěrbáková ze Slavíkova žije od roku 2013 ve Štrasburku. Francie ji lákala od dětství, a tak si během studia Janáčkovy akademie múzických umění střihla dva semestry právě v zemi galského kohouta, která jí otevřela nevídané umělecké obzory, a po JAMU se do Štrasburku vrátila. Vystudovala tamní konzervatoř a kromě klavíru se vrhla s energií a temperamentem sobě vlastními také na studium kabaretního herectví. Moc dobře se s ní povídá a ještě krásněji se poslouchá. Přesvědčit se můžete 4. září, kdy opět zazpívá v naší kavárně Škvorecký Café.

Chtěla jsi být zpěvačkou už v dětství?
Myslím, že ano. Zpívání mě hodně bavilo a ačkoli jsem začínala s klavírem, tak jsem snila víc o tom, že budu zpěvačkou než klavíristkou. Přišlo to ke mně samo - vyrostla jsem na písničkách a s taťkou jsme často zpívali s kytarou u táboráku.

Takže máš muziku v genech?
Nejsem vyloženě z rodiny profesionálních muzikantů, ale mamka prošla klasickou osmiletou výchovou hry na housle, tatínek měl trampskou kapelu, hrál na kytaru, banjo, basu a zpíval, jeho sestra byla klavíristkou v Plzni, starší bratr tatínka hrál v amatérském divadle Souzdifor, byl to kabaretní „Soubor zcela divných forem“, něco jako byl Semafor. U mě se to asi všechno spojilo, a nakonec dělám klasiku i kabaret a do toho zpívám. No a ta komedie k tomu nevyhnutelně patří.

Všimla jsem si, že když tě někdo na koncertě představuje, vždy zdůrazňuješ, že jsi kromě mnoha jiných škol absolvovala i Základní uměleckou školu v Náchodě. Dostala jsi tam dobré základy?
Výborné! A je v tom také kus vlastenectví, nestydím se za to, že jsem z malého města. Sama jako učitelka vidím, že základy jsou opravdu velmi důležité, nejenom v technice hraní, ale hlavně ve vztahu k hudbě. Sice jsem tehdy nebyla nijak vedená k improvizaci, k doprovodu písní nebo k vlastní tvorbě, tenkrát to byla ještě stará škola, jelo se podle bégéesky, ale měla jsem moc hodnou paní učitelku Alenu Novákovou, která vychovala spoustu dobrých muzikantů. Ta nám ten hezký vztah k hudbě vytvořila a učila nás s takovou vřelostí, že nám hraní nezošklivila. A to byl první úspěch! Když mi pak navrhla zkusit přijímací zkoušky na konzervatoř, lekla jsem se, kam že mě to chce zakonzervovat. Byla jsem tenkrát na osmiletém gymplu, takže jsem střední školu nehledala. Uměleckou dráhu jsem si ještě neuměla představit. Ale zkusila jsem to a vyšlo to.


  Jitka s tatínkem

A to byla konzervatoř v Pardubicích.
Ano, to byla krásná studentská léta, první lásky, první záškoláctví v parku místo němčiny, první životní výzvy. Poznala jsem tam nové přátele, potkala inspirativní zajímavé osobnosti. Umělci jsou často citliví a jemně střelení lidé, ale umí také tvrdě makat. Přišly jsme jako děti s růžovými brýlemi, které ale brzy pochopily, že dělat umění není jenom o zábavě, že z nás často bude stříkat pot. Někdy převažoval bič nad cukrem, ale rozhodně nás to zocelilo. (smích) Měla jsem výborné profesory, dvě velké umělecké osobnosti, Martina Hršela a jeho ženu Zdeňku Kolářovou. Pak jsem pokračovala ve studiu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde jsme dostali možnost se plně umělecky rozvinout, vyjet studovat do zahraničí, hrát s orchestry nebo sólové recitály, natáčet desky. Zázemí bylo opravdu úžasné. Můj hlavní obor byla samozřejmě klasická hudba, ale dávno mě už přitahoval jazz, lákalo mě ho poznat víc a něco se přiučit. Ne náhodou jsem absolvovala Georgem Gershwinem a milovanou Rhapsodií v modrém. Obrovské štěstí tedy pro mě bylo setkání s Beatou a Patrikem Hlavenkovými, kteří stáli u zrodu jazzové katedry na JAMU. Myslím, že právě tihle dva pomohli přiblížit moji profesní dráhu k jazzu, swingu, k improvizování a kabaretu, a tudíž i ke zpěvu. Teď, když se dívám za sebe, po jakých cestičkách jsem kráčela a poskakovala, vidím jasně, že jsem k tomu vždy směřovala, jen jsem vůbec netušila, že se cestou necestou najdu ve Francii.

Do Francie jsi tedy šla po JAMU?
Studia ve Francii byla v rámci programu Erasmus, tedy mezi čtvrtým a pátým ročníkem JAMU. Chtěla jsem nasbírat zkušenosti ve světě a rozhodla se pro Francii, kam mě to táhlo celý život – Edith Piaf, šansony, francouzská kultura, francouzské komedie, které Češi znají pomalu líp než sami Francouzi, prostě pro mě přicházela v úvahu jedině Francie, ačkoli jsem tam do té doby nikdy nebyla. Vybrala jsem si Štrasburk, protože jsem tam měla kolegy z JAMU a bylo snazší navázat kontakty. Už mi řekli, co a jak, seznámili mě s dalšími Čechy, prozradili, jaká je která profesorka, které bary jsou nejlepší a tak dále. (smích)

Uměla jsi v tu dobu francouzsky?
Základy. Měla jsem francouzštinu rok na gymplu, na konzervatoři jsem šest let trpěla u němčiny a doteď nechápu, že z ní mám státnici, a na JAMU jsem pak měla francouzštinu ještě dva roky. Takže jsem se uměla představit a koupit si bagetu. Jenže pak člověk přijede tam a zjistí, že výslovnost není jako v učebnici a tu bagetu nedostane, ačkoli je v pekárně a dožaduje se „Pan, pain, pein, pân, pén, putain! “ (smích), pročež francouzský pekař kroutí hlavou a nechápe, co po něm chcete, přestože prodává pouze bagety! Ještě doteď bojuji s těmi jejich nosovkami, občas neuhlídám zvuk vycházející z nepřirozeně zkroucených úst a výbuch smíchu mých kolegů značí, že jsem řekla něco sprostého. Francouzi mi zpočátku moc nepomáhali, oni jsou v tomhle opravdu drsní, rádi vám dají najevo, že jejich jazyk zdaleka neovládáte. V Paříži se s vámi prostě bavit nebudou, naštěstí Štrasburk je v tomhle úžasné město. Je to opravdu evropská metropole, kde se setkávají národnosti z celého světa – samozřejmě z celé Evropy, ale také z Latinské Ameriky, Asie a zemí, které člověk sotva zná, jako třeba Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán, Gruzie a podobně, takže jsou zvyklí na cizince a hodně se tam mluví anglicky, což mi dost zjednodušovalo situaci. Za rok Erasmu jsem potkala na třicet různých národností.

Jak dlouho jsi tam tehdy byla?
Absolvovala jsem tam dva semestry od září do června a byl to asi můj nejlepší studijní rok. Měla jsem sólové hodiny klavíru, komorní hudbu, francouzštinu, zpěv a jazzovou improvizaci. Kromě toho, že jsem viděla a zažila jejich styl výuky a zjistila jsem, čemu se můžu přiučit a jak se můžu zlepšit, tak se mi otevřel svět a obzory, a to směrem, který jsem si ani neuměla představit. Třeba díky přátelům z Brazílie, kteří tam studovali bicí nástroje, jsem se dostala k latinsko-americké hudbě, ve které jsem se našla a začala se jí věnovat. Chodila jsem každý den na koncert, někdy jsem stihla i dva za jeden večer. Obrovská výhoda takového multikulturního města je, že si můžete vybírat podle nálady a chutě - jazz, salsa, bossa nova, flamenco, jazz manouche, swing, balkánský orchestr či opera? Čerpala jsem energii a inspiraci z umění na maximum.

Po návratu tě čekal poslední ročník JAMU a státnice.
Vrátila jsem se jako někdo jiný, měla jsem jasno, co chci dělat. Nechtěla jsem už být jen ta poslušná studentka, která plní předepsané úkoly. Inspirovala jsem se na štrasburské konzervatoři, kde se lidé pouštěli do kreativních projektů, nebáli se nových možností či neznáma. Například baletky, bicisté a výtvarníci vytvořili úžasné společné představení, pro mne v tu dobu dechberoucí. Já jsem si vždycky chtěla zahrát jazz, proto jsem se rozhodla pro svůj absolvenstký koncert propojit jazzovou katedru s klasickým oddělením, a to díky Gershwinově Rhapsodii v modré v původní verzi pro klavír a malý jazzový orchestr. Na JAMU se něco podobného nikdy neuskutečnilo a my si ohromně užívali zájem spousty zvědavců, a to i z řad profesorů. Po úspěšně zdolaných státnicích přišla otázka Co dál? Měla jsem jistou práci v ZUŠ, pěkné bydlení v Brně a přátele, ale zároveň mě to hrozně táhlo zpátky do světa. Nedovedla jsem si představit být umělec na volné noze, ale tady mi chybělo dobrodružství, kreativita a možnost se dál rozvíjet. Tak jsem v Čechách vše opustila, a aniž bych věděla, co budu dělat, sbalila jsem kufry a odjela do Francie. Zakotvila jsem ve Štrasburku se slovy: „Tak mě tu máte, já jsem nějaká Štěrbáková ze Slavíkova.“ (smích)

Co následovalo?
Musela jsem udělat přijímačky na konzervatoř, nešlo už tak o diplom, ale mít nějaké zázemí, kde můžete potkávat další umělce, mít možnost cvičit na pořádný klavír, pořádat koncerty. Měla jsem úžasnou profesorku, se kterou byly hodiny ohromná radost a studovala jsem díla francouzských, španělských a latinskoamerických skladatelů. A stala se tam další velká věc mého života. Kabaret! Totiž štrasburská konzervatoř má snad jako jediná v celé Francii to specifikum, že má oddělení kabaretu, které se jmenuje Labocabaret, tedy kabaretní laboratoř, kde si Marc Locci, herec, klaun a kaskadér vzal pod svá křídla muzikanty. Stydlivé, dřevěné, co nevědí, co s rukama vypustil na jeviště, aby se svým hudebním nástrojem předvedli cokoli nového. Lidi tam dělají klaunství, poezii, písničky, muzikanti otevřou svůj hlas a třeba poprvé v životě se před lidmi projeví tímto způsobem. Já zkusila nejprve dělat němého klauna a pak hudební pantomimu u klavíru. Odrazili jsme se od mého rodného jazyka a česky jsem vyprávěla notoricky známé pohádky jako Červená Karkulka, Sněhurka a Tři prasátka. S těmi jsem později vytvořila i představení, pomáhala jsem si známými melodiemi k navození atmosféry, třeba u Třech prasátek mám jako ústřední melodii písničku od Nohavici. Francouzům to sice nic neříká, ale když náhodou sedí v publiku Čech, tak to hned poznám. K mému údivu to má velký úspěch, protože tím, že diváci nerozumí jazyku, soustředí se na to, co a jak pantomimicky hraju, jaké zvuky dělám, předvádím třeba vrzání dveří, kousnutí do jablka, vlčí vrčení, do toho zpívám a divákům ta pohádka vzniká ve fantazii. Tak jsem po dvou letech klavíru začala studovat jako hlavní obor ještě kabaret. Vytvořila jsem celovečerní představení na Jeníčka a Mařenku v moderní verzi. To už byla celkem kláda, protože jsem to psala ve francouzštině, s čímž mi samozřejmě pomáhal profesor i kamarádi. V roce 2016 jsem za své představení O červené Karkulce, kdy vypráví svoji verzi vlk, dostala první cenu v soutěži Pianistických projektů v Evianu. Po konzervatoři jsme s pár nadšenci založili vlastní kabaretní společnost Le S´CABARET, už nás je na čtyřicet a přicházejí stále noví členové. Pořádáme pravidelné kabaretní večery, akce pro rodiny, pro děti a dokonce i festival. Je to o poezii, hudbě, divadlu, kouzlech, odvaze vylézt na jeviště a sdílet kus sebe, o partě, vzájemné podpoře a stále nových nápadech. A to mě moc baví.

Kromě kabaretu působíš taky v dívčím triu The Cracked Cookies.
Ano, s holkama jsem se potkaly právě v Labocabaretu. Kytaristka Marie Ruby, flétnistka Marie Dubus a já jako klavíristka jsme v rámci jednoho kabaretního večera chtěly po našem profesorovi, aby pro jednou zazpíval on a my mu dělaly vokalistky ve stylu Puppini Sisters. Zjistily jsme, jak to pěkně ladí a že nás to baví. To byl červen 2016 a v říjnu byl první koncert. Nejdřív jsme měly tři písničky, pak půlhodinový repertoár a postupně jsme přidávaly další skladby. Sedly jsme si jako osobnosti a staly se z nás přítelkyně a zároveň jsme cítily z publika, že to lidi baví. Od začátku v tom byla vize něčeho většího. Tak vznikla třeba kabaretní The Cracked Cookie´Show, což už je poměrně velký projekt, máme svoji kostymérku, maskérku, choreografku, fotografku, grafika, dva osvětlovače, dva zvukaře, režiséra a jeho asistentku... a pro mě je to WAU! To by mě ani ve snu! (smích)

                           The Cracked Cookies

Máte už s Cookies projetou celou Francii?
Vůbec ne. Máme projeté skoro celé Alsasko a hrály jsme i v Paříži. Tam ale opravdu není sranda prorazit. Máme cédéčko, které jsme natáčely hlavně jako propagační materiál v létě 2017, ale teď už jsme zase dál, přidaly jsme rokenrol, elektrickou kytaru, basu, bicí a směřujeme k vlastní tvorbě.

A hrály jste už i v Čechách.
Několikrát. První koncert byl v Horní Radechové, to je tři roky zpátky. Holky sem přijely spíš na soustředění, ale hned se domluvilo hraní. Tam nás slyšel pan Thám ze Swing Sextetu, ohromně se nadchl a domluvil nám turné na rok 2018. To jsme si zahrály v Blues Baru v Beránku, v Broumově v Art Café a ve Dvoře Králové ve středověké krčmě. Rok na to jsme byly na velkém sále v Beránku s naší kabaretní show, kterou jsme upravily pro českého diváka, uváděla jsem to vzhledem k řeči hlavně já, ale holky překvapily svými vstupy a vtípky v češtině. Učily jsme se to celou cestu z Francie! Ve Dvoře Králové jsme hrály na festivalu R. A. Dvorského, v Trutnově na Jazzinci a taky v Meziměstí U Švejka. Letos jsme měly hrát na Smetanově Litomyšli, bohužel to kvůli koroně nedopadlo, ale pozvali nás na příští rok.



To, že jsi přirozená komička, je patrné i z koncertů. Láká tě kromě kabaretu taky klasické divadlo?
Láká, ale tím, že mám ty berle, tak jsem samozřejmě pohybově omezená. Vrchol pro mě je to, co předvádíme v Cookie´Show. Napsaly jsme scénář, tři postavy se svými charaktery, úskalími a vývojem. Po podiu se nijak extrémně nepromenáduju, tančím ano, ale velmi skromně u tyče... u tyčky, no u stojanu od mikrofonu. (smích) Scénář je udělaný tak, abych stání střídala se sezením, a tím, že většinu představení hraju za klavírem nebo na bicí, je problém vyřešen. Mám hendikep od narození, vykloubení kyčelního kloubu, řešilo se to operacemi, šroubovali mě ze všech stran, celé dětství jsem byla v péči ortopedů a fyzioterapeutů a s francouzskými holemi - zas ta Francie! (smích) chodím od dvanácti let. Někdy si říkám, že jsem odešla do zahraničí možná proto, že jsem potřebovala utéct z té své bezpečné zóny, ze svého malého městečka, kde mě všichni znali jako tu postiženou holčičku s berlema. Ve Štrasburku jsem začínala jako neznámá osoba, jako nepopsaný list a mohla si sama začíst psát nový příběh, zvolit si, kým chci být, čím se chci stát. Asi to tak mělo být. Dnes poskakuju na podiu, zpívám v kabaretu, hraju svá představení, v kapele a berle prostě nejsou problém. A lidi mi říkají: Jé, to je super, pojď ukázat, že se lidi s hendikepem nemusejí schovávat.

Ano, ty jsi totiž plná energie a temperamentu, úplně jsem na to zapomněla.
Tohle mě na tom baví, že lidi zapomínají, že vlastně nějaký hendikep mám. Když jsem se narodila, tak si všichni mysleli, že skončím na vozíku a budou se o mě celý život starat rodiče. A já zatím v patnácti hurá do Pardubic, pak do Brna, a když za mnou maminka pořád tak starostlivě běhala, vzdálila jsem se až do Štrasburku. (smích) Ve Francii si ze mě častokrát ě utahují, láskyplně samozřejmě, ale černý humor na mé postižení nám nechybí. Někdy se sami zarazí a překvapí je, že něco nemůžu, nezvládnu, protože na to opravdu zapomínají, možná i proto, že na to na pódiu zapomínám i já.

Kromě vlastního hraní a zpěvu taky učíš hru na klavír.
Ano, už od osmnácti jsem učila v hudebce v Náchodě, v Hronově a pak v Brně a teď učím i ve Francii, ale jejich systém hudebních škol mi nevyhovuje. Vyučovací hodinu mají pouze třicet minut, což je podle mě příšerně málo. Já chci, aby mí žáci zpívali, improvizovali, aby si zahráli různé žánry, samozřejmě klasiku a i to, co je baví, a ještě k tomu dělám hudební teorii, tak je potřeba alespoň hodina. Proto učím soukromě, mám žáky od šestiletých dětí až po padesátiletou paní. Ve Francii to mají jinak, nevadí jim, že začínají s nástrojem ve čtyřiceti nebo padesáti. Je normální, že dospělí chodí na soukromé hodiny zpěvu, kreslení nebo třeba na salsu.

Je rozdíl v učení francouzských a českých dětí?
Já bych neporovnávala děti, ale spíš styl výuky. Miluju výuku doma, to je nesrovnatelný rozdíl s učením v hudebce. Nejen, že přijdu do rodiny a dostanu kafíčko a třeba palačinku, nebo mě po hodině pozvou na večeři, ale jsem zkrátka součástí té rodiny. Oni znají mě, vědí, co dělám, já znám je, vidím, v jakém prostředí děti žijou, jaké mají podmínky pro cvičení. Pravidelně se se žákem na závěr hodiny chlubíme rodičům s tím, co umíme, co jsme cvičili. Jde o úplně jiný vztah, je to o spolupráci žák, rodič a já. V brněnské hudebce jsem rodiče nepotkala třeba po celý školní rok, pokud přišli alespoň jednou na koncert, mohla jsem být ráda. Neznala jsem jejich domácí podmínky, někdy jsou rodiče rozvedení, mají střídavou péči a klavír je jen u jednoho z nich, někteří rodiče odloží dítě do hudebky, aby se ho na odpoledne zbavili, ale hudba není jejich zájmem. V hudebce jsem měla asi jenom pět procent rodičů, které zajímalo doopravdy, jak se dítě hudebně rozvíjí a doma je k cvičení vedli a podporovali je. Mně stačí, když si rodič rád svou ratolest poslechne a u hraní ho jen nepeskuje za chyby, ale zajímá se. Dítě pak vidí, že cvičí proto, aby mohlo hudbu sdílet, že to nedělá jen pro sebe. Koho by to taky bavilo?

Kdo tě v hudbě nejvíc ovlivnil?
Myslím, že to souvisí s předchozí odpovědí. Začnu určitě u rodičů. Ti za mnou stáli od první noty. Tatínek mě musel ke cvičení občas trošku nutit, ale už v dětství mi nastavil cíl - byla jsem odmalička zvyklá hrát jak cvičená opička pro návštěvy. Bugatti step i ve čtyři ráno! (smích) Tenkrát jsem to nesnášela, nevěděla jsem, jestli to ty lidi zajímá, nebo jestli jsou jen donucení poslouchat. Návštěvy k nám chodily hodně, a tak jsem hodně hrála. A když jsem byla na konzervatoři a potřebovala jsem hrát pro lidi, tak se vždycky povinně sešla rodina, sousedi, a sednout a dceruška vám zahraje. A musela jsem si to i uvádět - teď jako když to najdu. Rodiče mě hodně podporovali a byli mým ohromným motivátorem. Pak mě samozřejmě ovlivnili a inspirovali profesoři. Tady bych ráda zmínila jednu důležitou osobu, která mě hodně posunula a změnila můj vztah ke klavíru. Inna Tolmačová mi ukázala, jak hrát vědomě. To znamená, že vím, co hraju, proč to hraju, co se mi děje pod rukama, jak při hře myslet..a dýchat! (smích) Podobá se to Zenu a umění lukostřelby, taková tenká geniální knížečka od Eugena Herrigela. Snažím se to předávat i svým žákům.

Máš nějaký hudební nebo pěvecký vzor?
Samozřejmě to jsou Edith Piaf a paní Hana Hegerová, v dětství Věra Martinová, Lenka Filipová. Miluji také Semafor, pár písniček jsme zaranžovali s kamarádem Michaelem Bártkem a s Cookies. Nedávno jsme je hráli ve Švýcarsku Čechům, kteří odešli v šedesátém osmém a bylo to tak krásné, všichni zpívali s námi, tekly jim slzy a byli šťastní. Jinak inspirace se najde v každé zemi, miluju tu pestrost kultur, jazyků a hudby. Já jako Češka jsem hodně pyšná na našeho velikána Járu Cimrmana a snažím se jeho věhlas šířit i ve Francii.


   Jitka v kabaretu

V čem se liší život ve Francii od života v České republice?
Určitě se liší hodně, protože je to jiné prostředí, jiná kultura, i lidé vypadají na pohled jinak. Když jsem přijela, byla jsem úplně paf, jací jsou ležérní elegáni, jak v oblékání, ve vystupování, v komunikaci. Byla jsem okouzlená jejich bonvivánským stylem života, ale vlastně jsem to všechno měla dost zromantizované. Když tam začnete žít a zažijete tu byrokracii a tempo práce, tak si říkáte panenko skákavá, než oni začnou, Čech by to měl už třikrát hotové! Všechno strašně dlouho trvá. Sami sobě se ale umí zasmát a říká se, že francouzská armáda tak dlouho debatovala o tom, jakou zvolit taktiku, až válka skončila. (smích) Naskočit do toho jejich systému je nesmírně složité. Když tam přijdete, nemáte kde bydlet, potřebujete adresu, byt vám nikdo nepronajme, protože nemáte práci a nemáte účet v bance, účet v bance vám nedají, když nemáte adresu, bez které vám neprodají ani SIM kartu a točíte se v kruhu a do toho ničemu nerozumíte! Bez českých dobrých duší, které mi v začátcích pomohly, bych neměla šanci. A takových detailů je spousta! Například bez garanta si nemůžete pronajmout byt, na řemeslníka se čeká rok, u lékaře společně s pozdravem už taháte padesát euro, takže si člověk rychle uvědomí, jak skvělé je bezplatné zdravotnictví a školství v České republice. Ale abych si jen nestěžovala. Francouzi mě na druhou stranu naučili nebát se projevit, pustit se do neznáma, nadchnout se pro zajímavý projekt. Podporu jsem našla jak u kolegů, tak u státu, mají přístupné dotace pro umělce. Pro všechny, kteří pracují v kultuře existuje statut „Intermittant du spectacle", kdy při určitém počtu odpracovaných hodin na smlouvu máte nárok na značnou podporu od státu, který se tak chrání proti kšeftům na černo. Tak celkově bych řekla, že jsou Francouzi více kulturní a družní, milují večírky s přáteli, kam berou i své děti a vrací se v pozdních nočních hodinách. Chodí často na koncerty, klidně i s miminkem, ať už je to barokní hudba v chrámu nebo fesťák pod širým nebem.

Plánuješ návrat do Čech?
Teď jsem díky koroně navrácená a užívám si to. Užila jsem si rodinu, jaro a zahrádku, kde jsem vysázela rajčata a okurky. Francie, holky z Cookies a kabaret mi ale opravdu chybí a cítím, že to jsem já, že tohle potřebuju dělat. Je úžasné zahrát si tady u vás v kavárně nebo v Trees, ale nevím, jestli by takové občasné hraní bylo na uživení. I když... asi by to taky šlo. Kdyby skutečně přišla ta situace, že by hranice zavřeli - a to jsme se trochu báli, když strašili, že to bude třeba na dva roky - tak se člověk musí přizpůsobit a najít si svoji cestičku. Určitě bych tady nebyla nešťastná, mám tu svoje drahé lidi. Češi nejsou tak špatní, jak si o sobě myslí. Naopak cizinci, kteří navštívili Čechy, mluví o našincích jako o milých, štědrých a přátelských lidech a vždy se shodnem, že Praha je nejkrásnější město světa! Díky cestování jsem si uvědomila spoustu českých kvalit, že můžu být na svůj původ hrdá, že pořád platí rčení zlaté české ručičky, že jsme strašně šikovní, efektivní, pracovití, talentovaní a že máme zemičku sice malou, ale krásnou a pestrou. A navíc co Čech, to muzikant!

Co máš nejraději na koncertování?
Publikum. Mám ráda tu výměnu energie, velmi mě to nabíjí. Hodně mě baví ty lidi hledat, komunikovat s nimi očima, což u klasiky a virtuozního projevu moc nejde. Já potřebuju hodit mezi lidi pohled a mít s nimi kontakt, vzbudit u nich nějaký pocit, emoci. Když se podaří, že se posluchač té muzice opravdu poddá a nechá se mnou odnést a projeví radost, smích nebo pláč, tak to je pro mě největší odměna a dar a vím, že to má smysl a strašně mě to baví.

A co máš nejraději na hudbě?
Myslím, že hudba dokáže nejlíp ze všech druhů umění vyjádřit emoce a taky je ve mně osobně nejvíc vzbuzuje. Dokáže to, že má člověk chuť skákat a tancovat anebo naopak všechno zjemní a přijdou třeba i slzy. Hudba je pro mě hodně emotivní a cítím ji vyloženě až fyzicky v těle.



Čemu se věnuješ ve volném čase?
Tak teď zrovna sbírám slimáky, zalívám rajčata a starám se o pejska. Jinak odpočívám, čtu, koukám na Netflix, momentálně na M.A.S.H., medituju a nicnedělám. (smích) Ráda se taky setkávám s přáteli, s Cookies musíme občas zajít mimopracovně na víno a povídat o životě, ale stejně vždy sklouzneme k našim projektům. Snažím se stále rozvíjet, takže hodiny zpěvu, bicích, jóga, pilates a nárazově španělština. Ale v podstatě jsem dost líná, jen mi to můj časový harmonogram a bohatý život díkybohu moc nedovoluje. (smích)

Nepůsobíš jako člověk, který by měl předem vytyčený přesný plán, ale přesto se zeptám, jestli něco v osobním i profesním životě plánuješ?
Mně se teď moje plány dost rozsypaly. Letošní rok byl pro mě hodně zásadní, bylo mi třiatřicet a nastal asi zatím můj největší zlom v životě. Zemřel mi tatínek, maminka je těžce nemocná a člověku jdou hlavou myšlenky o smyslu života, o smrti, o tom, jestli zůstat tady nebo být ve Francii. Z té mizérie mě dostala hudba, hodně si hraju, zkouším aranže, improvizaci, a jestli mi něco tyhle podivné koronaprázdniny daly, tak to, že na sto procent vím, že se budu věnovat hudbě a umění. Chci zpívat, chci hrát, chci dělat vlastní tvorbu. Chci hrát pro lidi, protože jedině tak jsem živá. A jestli to bude tady nebo ve Francii, nebo oboje, nebo jestli budu cestovat po světě a hrát a zpívat jako kabaretní umělkyně, což by byl můj sen, tak to už nechám na osudu. Zatím mi život přinesl tolik překvapení - já si nikdy neplánovala žít ve Francii a zpívat v kabaretu - tak třeba jsou pro mě připravená ještě další překvápka. Já miluju překvapení! A možná proto neplánuju.

A pokud nemáš plán, máš sen nebo přání?
Tak třeba bych si přála zazpívat si s Police Symphony Orchestra, které moc obdivuju, Petru v čele, dělají úžasné projekty. Pro Cookies bych si přála, aby se dostaly na hudebně divadelní festival do Avignonu, což je největší vitrína umělců, souborů a představení ve Francii, ale taky obrovská investice, která se může vrátit v podobě zájmu bookerů nebo koncertního turné. A velkým přáním je koncert s Vojtou Dykem. Když mohl hrát s Puppini Sisters, proč ne s Cracked Cookies, že? (smích).

Děkuji za rozhovor a přeji ti, ať se tvá přání splní.

Hana Stoklasová
NachodskySWING.cz
Foto: Daniel Šafr a archiv Jitky Štěrbákové
Rozhovor vznikl v červnu 2020

Sdílet článek

Čtěte také