Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tím souhlasíte. Rozumím

Pandemie jako zkouška charakterů

2.6.2020
čtenost 276

Na úvod rovnou předesílám, že jsem dalek toho, nebylo-li to evidentní, svalovat vinu za cosi neblahého na skupinu obyvatel.

Pandemie jako zkouška charakterů

Hudební publicista, novinář a spisovatel Jaroslav Špulák píše pro Náchodský SWING pravidelnou rubriku Bez skrupulí

   Na úvod rovnou předesílám, že jsem dalek toho, nebylo-li to evidentní, svalovat vinu za cosi neblahého na skupinu obyvatel. Pokaždé si uvědomuji, že za konkrétním selháním je konkrétní člověk či jeho spojení s někým dalším, kdo je do věci zasvěcen. Proto s dovolením nesouhlasím s názorem, že chování lidí v době koronavirové krize, jež je drží na malém prostoru a zapovídá jim mnoho radostí, které si před jejím začátkem dopřávali, charakterizuje chování celého národa. Ani náhodou. Pandemie je zkouškou charakterů jednotlivců.
   
V době, kdy česká vláda nebyla s to zařídit pro obyvatele roušky, a přesto jim nakazovala jejich nošení, svádělo to k brblání a slovním výpadům vůči ní. Našli se ale lidé, a byly jich tisíce, kteří za vlastní peníze nakoupili látky a gumičky, sedli si k šicímu stroji a začali roušky vyrábět. Mnozí nejenom pro nejbližší, ale také pro sousedy či lidi z nedalekého domova pro seniory.
   
V Hulíně na Moravě dokonce v polovině března „vyrostl“ strom rouškovník, jehož plody byly látkové skládané roušky, které šila Leona Trávníčková. V textu umístěném přímo na stromě tyto žádané, a hlavně tehdy poměrně nedostatkové ochranné pomůcky poskytovala potřebným zdarma. Už další den se podobné rouškovníky objevily i na jiných místech této země. Pokud vím, pokaždé na nich byly k dispozici výrobky, které si kolemjdoucí mohli vzít zdarma. To, že si je někteří brali rovnou po pěti a více kusech, bylo sobecké selhávání jedinců, kteří si chtěli na úkor jiných vytvořit zásoby. Na celé věci však bylo podstatné, že u nás existují konkrétní lidé, kteří jsou schopni pomoci druhým, aniž by jim při tom pohlédli do očí.
   
S úžasnou solidaritou bylo a je možné se setkávat i na jiných místech. Vznikla spousta sbírek, z nichž výtěžek putuje lékařům, zdravotním sestrám, hasičům, policistům a obecně těm v první linii, jiné sbírky zase pomáhají seniorům nebo bezdomovcům.
Hudebníci vymysleli program Hrajeme do oken. Propojuje ty, kteří v časech nouzového stavu nemají pro koho hrát, s publikem, jež tráví dobu doma. Další muzikanti zase směřují své aktivity na seniory. Tomáš Klus, Ewa Farna nebo Richard Krajčo hráli pod okny jejich domovů a zařízení, v nichž je o ně postaráno. Protože budou hromadné kulturní akce pravděpodobně ještě dlouho zakázané, jsou takové iniciativy pro mnohé lidi i fanoušky vítaným zpestřením nařízené karantény.
   
Přesto se zejména v internetových diskuzích našli tací, kteří se na aktivity muzikantů, ale i jiné aktivity dalších umělců dívají skrz prsty. Z jejich příspěvků proudí nepochopitelná nenávist vůči těm, kteří jsou součástí české kultury. Považují je za darmožrouty a svoloč, kohosi, kdo si stávající situaci, v níž si prací nemůže vydělávat na živobytí, vlastně zaslouží. Pominu-li to, že se mi z těchto, mírně řečeno, hloupých názorů nedělá dobře, i to, že neznám člověka, kterého by kultura v jakékoli formě obcházela, minula či by ji odmítal (a kulturu musí přece někdo dělat), a tudíž by si její protagonisty neměl brát do úst, udivuje mě bezbřehá míra nenávisti vůči umělcům a lidem z kulturní branže.
   
I v tomto případě ale platí, že za nimi stojí konkrétní lidé. A dlužno navíc podotknout, že v internetových diskuzích v mnoha případech skrytých pod vymyšlenými jmény, protože anonymita v těchto případech uklidňuje.
   
Koronavirová krize zasáhla nemilosrdně i do mezilidských vztahů. Před několika týdny se v médiích objevily články o tom, kterak zle se chovají někteří zdraví k těm, jejichž organismus se viru nedokázal ubránit. Nadávají jim prý dokonce do prašivých a podobně, občas to i vypadalo, že pokud nemocný vystrčí paty byť jen na zahradu svého domu, bude lynčován. I za těmito případy stojí zcela konkrétní, podle mého názoru nemístně hysteričtí lidé, u kterých bych uvítal a v těžké době očekával větší míru pochopení a porozumění.
Jenže mnozí zdraví zase pořádají mejdany na veřejných místech, odkládají přitom roušky, holdují alkoholu i cigaretám a na policisty, kteří je přijdou požádat o respektování nouzového stavu, leckdy vulgárně pokřikují. Hořký úsměv se mi vdere do tváře při pomyšlení, že na tyhle figurky z parku jiní občané policisty zavolali, čili je vlastně udali.
Všechny situace, které se dějí a v době pandemie ještě dít budou, jsou spontánní prověrkou charakteru jedinců. Můžeme si teď uvědomovat, co je správné, a co správné není. Času na to máme dost.

Jaroslav Špulák

Čtěte také