Osobnost Swingu Jan Jirka

„Nejvíc chutná to, co je pečené s láskou“

Jana Jirku zná téměř celá země jako cukráře Jendu. Tedy alespoň ta část země, která od ledna do března sledovala televizní soutěžní pořad Peče celá země. V něm mladý sympaťák pocházející z Horního Kostelce zazářil a stal se čtvrtým nejlepším amatérským cukrářem České republiky. Jenda ovšem září i jako kadeřník. Působí v předním pražském salonu, pečuje o vlasy mnoha českých celebrit a spolupracoval dokonce i s proslulými značkami Prada a Vogue.

Se zpožděním gratuluji k úžasnému umístění v soutěži Peče celá země. Jaká pro vás celá soutěž byla? Čekal jste takový úspěch?
V první řadě moc děkuji. Soutěž se točila minulý rok po celý měsíc květen a také kousek června na úžasném místě, na zámku Bon Repos u Staré Lysé. Pro mě bylo velké překvapení už to, že jsem se dostal do top dvanáctky. Pak jsem čekal, že vypadnu hned v prvním díle a před každým dalším kolem jsem prožíval opravdu muka a byl jsem hodně nervózní. Od třetího dílu se mi začalo v soutěži dařit, ale i přesto u mě tréma a nervozita panovaly pořád, vždyť jsme vlastně každý díl začínali bez bodů a pokaždé od znovu.

Jak vás napadlo, že se do soutěže přihlásíte?
Jednou ráno jsem ležel v posteli a na internetu na mě vyběhla pozvánka na casting, a tak jsem to zkusil. (smích)

Jste vždycky takhle spontánní?
Myslím, že zhruba do svých dvaadvaceti let jsem byl fakt střelec. Čím jsem starší, tím víc přemýšlím, především tedy co se týče práce nebo závažných kroků. Pokud jde o cestování nebo trávení volného času, tak to jsem blázen, jsem schopný vyjet kamkoliv, kdykoliv a všechno řeším až na místě.

Jak dlouho pečete a kdo vás to učil?
Peču od té doby, co mi babička přisunula štokrle ke kuchyňské lince. Moje babička byla úžasná! Naučila mě hodně věcí, nejen, co se týče pečení a vaření, a čím jsem starší, tím víc bych ji u sebe potřeboval. Dodnes peču i podle receptů z její ručně psané kuchařky. Domácí dezerty jsem miloval odmalička a miluju dodnes. Baví mě na tom celý proces od přečtení receptů, přes shánění kvalitních i luxusních potravin, já třeba sbírám velmi drahé čokolády nebo vanilku z Tahiti, po samotné tvoření. A nejvíc je, že svůj výtvor můžu sníst, nebo s ním někomu udělat radost. Láska přece prochází žaludkem! Miluju, když doma voní čerstvě upečený chleba, na Vánoce cukroví nebo v neděli odpoledne aspoň bábovka. Třeba chleba si už dlouho nekupuju, peču si svůj kváskový a stejně tak rohlíky.

Co umíte upéct nejlépe a co pečete nejraději?
Co umím nejlépe, to opravdu nevím, ale všichni po mně chtějí věnečky, hraběnčiny řezy, kynuté buchty, koblihy nebo třeba cheesecaky. Mě baví zkoušet jak nové recepty, tak i návraty ke klasice. Člověk nejlépe upeče to, co mu chutná a nejvíc chutná to, co je pečené s láskou. Pro mě je opravdu důležitá domácí výroba, nepoužívám žádné chemické věci. Vždyť klasický piškot je z vajec, cukru, mouky a případně másla, ale když se podíváte na složení kupovaného, tak si přečtete emulgátory, barviva, stabilizátory, rostlinné tuky, to přece nechceme jíst! Lidi už konečně začali řešit kvalitu potravin, ale zatím třeba u uzenin nebo kečupu, ale kdo si přečte složení kupovaného listového těsta? Je to hnus – palmový olej, řepkový olej, samá éčka a přitom by tam mělo být jen máslo, voda, mouka a sůl. Bohužel už ani cukrárny nejsou jako dřív. Používají místo másla margaríny, místo čokolády kakaovou hmotu, rostlinnou šlehačku a další různé náhražky a předpřipravené směsi plné chemie. Zrovna na margarín mám největší zlost, do pečení patří pouze máslo nebo sádlo!

                                 Jenda a jeho soutěžní úkol - obří kremrole naplněná kremrolemi

Co vás účast v soutěži naučila?
Popravdě – ten květen, kdy se soutěž točila, byl pro mě nejvytíženější měsíc v mém životě.
Pondělí až čtvrtky jsem trávil natáčením Peče celá země, občas jsem po točení uháněl ještě pracovat do salonu, v pátky jsem byl od osmi do dvaadvaceti večer v salonu, v soboty jsem v jedenáct dopoledne odjížděl na natáčení televizního hudebního pořadu The Voice, kde jsem dělal vlasy a vracel jsem se v neděli kolem druhé hodiny ráno. Jednou jsem dokonce v pátek v noci odjel po práci do Náchoda, abych brzy ráno učesal svatbu a vracel jsem se na natáčení The Voice do Prahy, kde jsem musel být v poledne. Do toho všeho jsem stihl nafotit kolekci účesů a po nocích jsem dělal mood boardy, ty se používají třeba při přehlídkách, focení nebo točení, je to takový přehled účesů ke každé scéně, který tvořím s kostymérkou a vizážistou. Když skončilo natáčení Peče celá země, byl jsem opravdu velmi vyčerpaný, dokonce se mi ve vlasech udělalo stresové kolo. Takže paradoxně jsem se v soutěži o pečení naučil především to, že opravdu nemůžu zvládat deset věcí najednou! (smích) Naštěstí jsem se hned po soutěži a po přestěhování do nového bytu s větší kuchyní vydal se svou kamarádkou Adelínou na dovolenou. Narvali jsme auto věcmi a jezdili po Rakousku a Itálii, chodili jsme po horách, spali ve stanu, v autě a kde se dalo. Zdolávat dvoutisícové a dokonce jeden třítisícový vrchol mě hrozně nabíjelo, stejně jako procházky po krásných městech. Samozřejmě jsem se toho v soutěži strašně moc naučil i po pekařské stránce. Třeba pohlížet na recepty profesionálně, rozvinuly se mi chutě, začal jsem pečení řešit víc do základu, a i po soutěži se pořád s mými soupeři, ze kterých se ovšem stali mí přátelé, radíme a učíme společně. Hodně jsem se skamarádil také se Zlatkou Otavovou, což je cukrářský technolog a působila v zákulisí Peče celá země a pořád si voláme a učí mě i po telefonu. No a další přítel na telefonu je vítězka soutěže Petra Burianová a taky Danielka Uhrová.

Ano, z televizních obrazovek to opravdu působilo, že jste dobrá parta a že z vás zůstanou přátelé.
Je to zajímavé, ale přátelství nás všechny drží dodnes a denně jsme v kontaktu ve společné skupině na Whatsapp. S Péťou máme vztah až sesterský, řekl bych, založený na opravdové upřímnosti. Denně si voláme a když se jeden den náhodou neslyšíme, tak je to fakt divný. (smích)

Změnila vám účast v soutěži život?
Do soutěže jsem se přihlásil s tím, že mi život určitě nezmění... no a změnila! Denně jsem teď v kuchyni a peču, připravuju i videorecepty, uvažuju dokonce o knize receptů a jednou bych si přál navrhovat dezerty do nějakého bistra. Změnilo se také to, že mě teď poznávají lidi na ulici, což je velmi příjemné. Co je pro mě úplně nové, je být stále na sociálních médiích. Třeba Instagram je pro mě novinka, jsem samozřejmě rád, že mě sleduje tolik lidí, ale někdy je to extrémně vyčerpávající. Prakticky pořád mám mobil v ruce a vůbec si nedokážu představit, jak to se svou popularitou a sociálními sítěmi dělají celebrity.

Zvažujete, že byste se pečení věnoval profesionálně?
Dokážu si to představit, třeba navrhovat dezerty by mě fakt bavilo, ale nedokážu si představit, že bych nebyl kadeřník.

A šikovný kadeřník, nutno podotknout. Máte za sebou řadu úspěchů.
Pár úspěchů za sebou mám, to je pravda. Třeba cenu v prestižní soutěži Aichi, ale nejvíc pro mě znamená, že jsem několikrát pracoval na focení pro italský Vogue a taky pro Pradu. Dělat někde supervizora je pro mě vždycky velká výzva, která je pak vynahrazená velkou dávkou radosti. Někdy je to opravdu náročné, přes den jsem v salonu, v noci pracuju na počítači, šiju, myju a barvím příčesy na natáčení a podobně. Kromě práce v salonu působím i jako hair stylista na focení, při přehlídkách, videoklipech, různém natáčení a podobně. Dělal jsem i školitele pro jednu kadeřnickou značku, ale z časových důvodů se tomu už nevěnuju.

                         Jenda při své kadeřnické práci

Máte slavné klientky?
Vzhledem k tomu, že pracuju v snad v nejkrásnějším kadeřnickém salonu v Evropě, v salonu The Hair v Londýnské ulici v centru Prahy, tak mám. Mimochodem salon je mezi nejlepším bistrem s chlebíčky a nejlepším obchodem s britskými cukrovinkami. (smích) Mezi mé klientky patří třeba Ivana Korolová, Marika Šoposká, Iveta Lutovská, Míša Tomešová a další. Na přehlídkách nebo focení jsem vjel do vlasů Janě Plodkové, Janě Kirschner, Kamile Nývltové, Vojtovi Dykovi, Pepovi Vojtkovi, spoustě modelkám, třeba i Miss Andree Bezděkové, která pochází z Náchoda, a dalším a dalším.

Máte kromě práce a pečení i další koníčky?
Ano, mám. Zamiloval jsem se do horské turistiky, momentálně chodím cvičit, letos mám v plánu se pořádně opřít do jízdního kola, začal jsem sázet a pěstovat květiny, což mě taky naučila babička, ale mezi mé největší koníčky patří cestování a je jedno, jestli po České republice nebo do zahraničí. Rád chodím do kina, do divadla a rád zvu k sobě přátele jen tak na oběd. Miluju řízení, rád pečuju o byt a ze všeho nejraději trávím čas u nás v Podkrkonoších s rodinou.

Do Červeného Kostelce se tedy stále vracíte?
Červený Kostelec a především Horní Kostelec je pro mě domov! Díky mé práci je ale nutné, abych žil v Praze. Prahu mám samozřejmě taky rád, ale domov, místo, kde vyrostete, je prostě jen jeden. Mám v Kostelci nejlepší bratránky na světě a nejraději jezdím za nimi. Miluju, když můj bratránek Ládík vaří, umí to jako moje babička, a chlupačky s houbami nebo koprovou omáčku neumí nikdo líp. Když potřebuju radu od zkušeného člověka, nebo jen slyšet rodinou historii, musím za strýčkem Vladislavem. Rodiče se mi bohužel moc nepovedli, ale celý zbytek rodiny je bláznivá parta, kterou by si přál každý! Jen na Boží hod se nás vždycky sejde minimálně dvacet! Mám po Kostelci a okolí hodně příbuzných a mrzí mě, že je nevidím tak často, jak bych si přál, a že víkendy jsou tak krátké a nestihnu se s nimi vidět. Díky bohu za sociální média, jsme v kontaktu aspoň přes ně. Letos si slibuji dovolenou v Červeném Kostelci a ve Všelibech, kde bydlí moje úžasná kmotra a švagrová Maruška a její rodina. Rád chodím po okolí Kostelce, lesy tam máme nejvoňavější, kopce s nejhezčími výhledy, louky plné kytiček a pole, která mi vždycky přišla nekonečná, když jsem na nich jako dítě kradl kukuřici. Rád taky chodím v Kostelci na hřbitov, je to místo, kde cítím největší pokoru a klid. Jednou bych se chtěl do Kostelce vrátit a chovat krávy. Když jsem byl dítě, byly všude a já myslím, že by se měly vrátit. Navíc teda miluju mléko a mléčné produkty. Místo alkoholu, ten nepiju, si dám raději kakao. (smích)

Co plánujete v nejbližší době?
Moje plány? Upřímně? Já bych rád ještě tak asi tři roky pracoval a pak už bych si chtěl pořídit mimčo. Že chci dítě, vím už dlouho. Chtěl bych někoho učit tomu, co mě učila moje babička. Vyrostl jsem v podstatě na vsi, v místě, kde se dodržovaly tradice a já bych je rád předával dál. Chtěl bych vychovávat a radovat se z rodiny. Mám nejlepšího partnera na světě a věřím, že z nás obou by byli úžasní rodiče.

Máte nějaký tajný sen?
Tajný sen se nesmí prozradit, už by nebyl tajný! (smích) Ale já jeden sen mám. Rád bych jednou koupil svůj rodný dům v Horním Kostelci a chtěl bych tam mít krásnou zahradu, trávit tam Vánoce, Velikonoce a každý víkend, co to jen půjde a pak se tam na důchod odstěhovat. O nějakých materiálních věcech nesním, nejsem bohatý, ani chudý, ale vážím si všeho, co mám. A občas se plácnu přes kapsu za vybavení do kuchyně. Myslím, že ta částka se už dávno přehoupla přes cenu auta.

Děkuji za rozhovor.

Hana Stoklasová
NachodskySWING.cz
Foto: Mikuláš Křepelka © Česká televize a archiv Jana Jirky 

Další články a rozhovory dubnového vydání Náchodského SWINGU si můžete nalistovat ZDE. 

Sdílet článek

Čtěte také