Kouzlo roušky

Před třemi lety jsem pravidelně jezdíval za svým tátou do nemocnice v Hradci Králové.

Hudební publicista, novinář a spisovatel Jaroslav Špulák píše pro Náchodský SWING pravidelnou rubriku Bez skrupulí

Před třemi lety jsem pravidelně jezdíval za svým tátou do nemocnice v Hradci Králové. Měl za sebou těžkou operaci, po které byl oslabený jeho imunitní systém, a tak když jsem chtěl vstoupit za ním do pokoje, musel jsem si zakrýt ústa rouškou. Vzal jsem si vždy jednu z hromádky vložených do papírové krabice a vlastně mě docela bavilo si ji natahovat na ústa a udělat z ní v krátké době důležitý důvod k tomu, abych se mohl setkat se svým otcem.

Bylo tenkrát léto a v pokoji královéhradecké nemocnice nebyl zrovna vzduch k pohledání. Byl těžký a já za pár minut cítil, jak se mi začínají potit tvář i rty, jak krůpěje potu ulpívají na vousech a jak je mi nepříjemně. Když k tomu otevřeně přiznám, že jsem ve své roušce cítil i ten párek v rohlíku, který jsem si předtím dal na vlakovém nádraží, nebylo mi po deseti minutách zrovna do zpěvu.

Když jsem pak jednou vyšel z pokoje, zeptal jsem se setry, která měla právě službu, jestli má rouška skutečně nějakou funkci. Poučila mě, že chrání především pacienta, ale ve svém důsledku i mě. Popsala mi tenkrát to, co se v dnešní době popisuje, když se národu vysvětluje, jak rouška funguje. Že opar s bacily stoupá nad roušku, potažmo nad hlavu toho, kdo ji má, a nikoli k člověku, který sedí či leží naproti a je navíc zdravotně indisponovaný. Nesčetněkrát jsem si v posledních měsících na ten popis vzpomněl. I díky tomu respektuju roušku jako velkého pomocníka v době koronavirové. Zdravotníci mají pohled na její funkci pořád stejný, nevymysleli si ho kvůli tomu, aby nás jakkoli balamutili.

Před časem nebyly klasické roušky k mání. Zdravotníci a lidé je vykoupili, protože ti první potřebovali jejich zásoby a ti druzí si je chtěli udělat. Potom se k nám dostalo dost roušek na to, aby byly běžně k sehnání a cenově dostupné. Chci tím říct, že když stál jeden kousek třicet korun a za tři stovky jste jich pořídili jen deset, byla to poměrně vysoká investice do zdraví. Dnes jsou roušky běžně za pět korun, i méně, a to už je investice dobrá.

V mých očích přinesly roušky do české společnosti několik zajímavých věcí. V první řadě se staly jedním z nejčastěji používaných slov v běžné komunikaci v roce 2020. Staly se i velmi prodávaným zbožím a také věcí, kterou má člověk neustále na dosah. Ať už vloženou v kapse, připravenou v kabelce či navlečenou na, jak je to stále častěji vidět na ulici, ruce. Pro roušky se také neustále vracíme domů, to když před domem zjistíme, že jsme si ji zase zapomněli, přitom ji budeme během dne na mnoha místech potřebovat.

Rouška se také stala hlavním předmětem několika her. Viděl jsem partu teenagerů, kteří si jí v lesíku zakrývali oči a bavili se tím, kdo z nich dojde nejdále. Poctivě si za každý pokus přidělovali body a smáli se, když někdo z nich vrazil do stromu či mu k zemi ohnutá větev pročísla vlasy.

Nejzajímavější je rouška jako předmět, který zpola zakrývá tvář. Jistě jsme se každý z nás v minulosti nejednou bavili tím, jaké by asi bylo z člověka, který se nám líbí, svlékat oděv a dojít při tom co nejdále. Není to žádná pubertální hra, je to součást zdravého lidského uvažování. Tato doba nám pak celou tuhle představivost ztížila tím, že na tváře lidí ještě nasadila roušky. A tak s pohledem na vlasy, čelo a oči domýšlíme, jak obličej dotyčného člověka vypadá.

Není nic příjemnějšího než si přimyslet tu nejkrásnější tvář na světě. Stejně tak si ale můžeme domyslet tvář zjizvenou, zakaboněnou, s pokřivenými ústy i nosem. Zpravidla se pravdu o ní nedozvíme, protože člověk, jehož tváří jsme se ve své představivosti zabývali, záhy odpluje na jiné místo. Někdy se ale přihodí, že si roušku z nějakého důvodu sundá. To je potom celé hře učiněno zadost a my, pozorovatelé, můžeme pochválit svou představivost, či ji v duchu vyčinit.

A lhal bych, kdybych nepodotkl, že vynoří-li se zpod roušky krásná dívka či žena, je to vizuální zážitek srovnatelný s pohledem na milovanou celebritu, která prochází kolem nás v těsné blízkosti. Myslím, že ženy budou mít pocit stejný.
Nezanevřeme proto na roušky, ony za marasmus koronavirové doby nemohou. Přinášejí nám nejenom ochranu, ale trénují i naši představivost a v těch nejlepších případech odhalují krásu jiných lidí.

Jaroslav Špulák

Sdílet článek

Čtěte také