Osobnost Swingu Pavel Janeček

Zářijovou Osobností Swingu se stal olympionik Pavel Janeček z Náchoda.

Náchodský rodák, plavec, český dorostenecký rekordman, český rekordman (4:18,34 na 400 metrů, na poloviční trati 2:01,72), finalista ME25 2015, SU 2015, MEJ 2011, semifinalista ME 2016, MS25 2014, ME 2014, MEJ 2012, MSJ 2011, účastník MS 2015, ME25 2013, MS 2013 a ME25 2012 a nejúspěšnější sportovec okresu Náchod za rok 2014, to všechno je Pavel Janeček, který byl ve svých dvaadvaceti letech Mezinárodní plaveckou federací FINA vybrán pro olympijský polohový závod na 400 metrů v brazilském Riu de Janeiro. Přiznám, že jsem z něj měla trochu trému. Potvrdil mi však moje zjištění, že ti, kteří něco dokázali, patří mezi ty nejskromnější a nejpokornější.

Předně gratuluji k účasti a umístění na olympiádě. Jak teď všechno s odstupem vnímáte?
Děkuji. Vnímám to jako velkou zkušenost. Startem na olympiádě jsem si splnil svůj velký sen. Už odmala jsem trénoval a směřoval právě k tomuhle cíli. Jako dítě jsem si často při plavání rychlé série na tréninku představoval, že vlastně plavu na olympiádě a že mi všichni fandí. Tomu snu jsem podřídil úplně všechno. A když člověk stojí před startem a uvědomí si, že dokázal to, co celý život chtěl, tak je to skvělý. Jen ten výkon nevyšel podle představ, s tím jsem moc spokojený nebyl.

Cítil jste na olympiádě podporu?
Ano. Podpora byla veliká. Od přátel, známých i cizích lidí. Také od pana starosty Birke, paní místostarostky Maršíkové i města Náchoda, které mě podpořilo finančně. Obrovskou podporou mi byla rodina. Hodně lidí z různých koutů republiky mi psalo, ať se mi daří a vlastně mě podrželi i po tom neúspěchu, a to hlavně ti nejbližší, abych byl silný dál.

Byl jste z výsledku hodně zklamaný?
Byl. Hodně. Člověk tomu jednomu závodu obětuje čtyři roky, a když se pak nepodaří, tak je to opravdu hodně velký zklamání.

Co za tím neúspěchem podle Vás je?
Myslím, že je to víc faktorů. Jak psychika, tak příprava, která byla hodně dlouhá. Pořád jsem se snažil splnit ten limit, což se mi nedařilo. Musel jsem se proto soustředit na hodně závodů a bylo to opravdu náročný. Po doplavání mé disciplíny jsme s trenérem probírali, co se stalo, co bylo špatně a přišli jsme na to, že ten můj prsový úsek byl jako vždy nejhorší. V další sezóně se na něj chci zaměřit.

Co jste si v Riu nejvíc užil?
Plaval jsem hned na začátku olympiády, tak mě mrzí, že jsem se nezúčastnil zahajovacího ceremoniálu, ale sledovali jsme ho alespoň s ostatními v televizi. A další dny jsem všechen volný čas věnoval tomu, že jsem jezdil na jednotlivá sportoviště a sledoval olympijské dění. Po Riu jsem se vůbec nedostal, chtěl jsem se podívat na sochu Ježíše a na pláž Copacabana, ale ani na to nebyl čas. Člověk se přece jen tak na olympiádu nedostane a chce toho využít. Užil jsem si to celkově. Super atmosféru, skvělou partu, sportoviště, společné fandění, olympijskou vesnici, zkrátka všechno. Na ulici tam člověk potká nejlepší sportovce světa, třeba Michaela Phelpse nebo Usaina Bolta. To bylo něco neskutečného.

Teď si dáváte pauzu a užíváte si prázdniny?
Ano. Od vody si dávám pauzu a věnuju se jiným sportům. Hodně jezdím na kole a chodím do lesa na houby. Po třech letech neustálého plavání mám teď oddych od tréninků. Za minulý rok jsem měl asi jen třicet dní bez vody, a to v tom byly i nějaké nemoci. Do vody se vrátím asi v polovině září. Můj trenér v Praze Jaroslav Strnad, který mě trénoval v předolympijském období, odešel a budu mít nového trenéra z Itálie, tak jsem zvědavý, jak to bude fungovat.

Trénujete ještě někdy v Náchodě nebo už jen v Praze?
Už jen v Praze. Trénuju na Strahově v pětadvacetimetrovém bazénu. Do Náchoda se dostanu tak jednou za měsíc, ale s oddílem jsem pořád v kontaktu. S náchodským trenérem Romanem Haklem dělám přihlášky na závody a třeba včera jsem se byl podívat na jejich soustředění a trochu je podpořit.

Kdo Vás přivedl k plavání?
Rodiče. Oba milují sport, jezdí třeba hodně na kole. Taťka byl dřív atlet. Já jsem jako dítě zkoušel různé sporty, hrál jsem fotbal, tenis, florbal. Hrozně jsem chtěl hrát basketbal, ale byl jsem na něj tehdy malý. Pak mě rodiče hodili do vody a já si ji hrozně zamiloval. Zpočátku jsem to bral spíš jako srandu, různě jsem se potápěl a blbnul a nevěděl jsem, že bych mohl mít nějaký výsledky. To až pak, když jsem byl v dorostu, jsem zjistil, že by to mohlo mít nějakou cenu a tak jsem pokračoval.

Od začátku Vás trénoval Roman Hakl?
Ne. Roman mě začal trénovat asi až v deseti. V Náchodě se mi věnovalo hodně trenérů a jsem jim za to vděčný. Ze začátku jsem se bál vůbec potopit pod vodu, měl jsem fakt strach. S plaváním jsem začal v sedmi a se závoděním v jedenácti. Vzpomínám si na své první závody. Měl jsem plavat padesátku prsama a já místo prsou plaval kraul. Takže jsem sice vyhrál nad ostatníma, ale trenér mě tenkrát hrozně seřval. Vím, že jsem tam dokonce brečel. Byla to zrovna soutěž družstev, takže jsem jim moc nepomoh. (smích)

Vaše sestra je muzikantka. Vy jste tohle cestou jít nechtěl?
No byly časy, kdy jsem i já chodil do hudebky. Asi rok jsem hrál na kytaru a taky na housle, ale nebylo to nic extra. Vždycky jsem z hodin utíkal a byl jsem spíš přes ten sport.

Kromě plavání ale taky ještě studujete.
Studuju na Karlově univerzitě v Praze fakultu tělesné výchovy, obor Tělovýchova a sport. Teď jsem rozkládal poslední třetí ročník bakalářského studia, další rok bych měl dokončovat bakaláře a pak pokračovat další dva roky na magisterské studium.

Takže teoreticky by z Vás měl být pan učitel - tělocvikář?
Mám specializaci plavání, takže trenér plavání.

A vidíte se v téhle roli v budoucnu?
Mě trénování hrozně baví. Už teď se v Praze v rámci praxe věnuju skupině zhruba desetiletých dětí, abych se naučil vést hodiny. Ve vodě jim něco předvést dokážu, ale jiná věc je to ty děti naučit. I tady v Náchodě se snažím s děckama pracovat. Občas přijdu na jejich trénink a snažím se jim poradit, ať už techniku nebo trénování. Jezdím s nima i na závody a když vidím, že tam bylo něco špatně, tak jim poradím, nebo se domlouvám s trenérem, aby jim to řekl. Snažím se jim pomáhat a hrozně mě to baví. Děti mě naplňují energií. Ale myslím, že do budoucna mě jen plavání a trénování neuživí a budu se spíš věnovat něčemu jinému.

A čemu?
Chtěl bych dělat psychologa, ale bohužel mi na to zatím kvůli plavání nezbývá čas. Zajímají mě lidské vlastnosti, temperament a vůbec psychika. Načítám si různé publikace a hodně mě tenhle obor zajímá. Uvidíme, jestli to vyjde.

Čím to je, že jste tak úspěšný?
(Smích) Tak to je fakt těžký říct. Myslím, že hodně mě ovlivnil můj trenér, pan Roman Hakl, který mi věnoval opravdu hodně času. A vždycky mě moc podporovali a stále podporují rodiče. A nejen oni, i další příbuzní. Vždycky jezdili na závody a fandili mi. A pak samozřejmě taky svojí pílí a cílevědomostí.

                        Doma čekalo na Pavla po návratu z Ria sladké přivítání

Můžeme zrekapitulovat Vaše úspěchy? Můj sedmiletý syn chce hlavně vědět, kolik máte medailí?
(Smích.) Medaile spočítané nemám, ale je jich celkem dost a mám je všechny odmalička schované, ale fakt nevím, kolik jich může být. A největší úspěchy – několikanásobný mistr České republiky, držitel českých rekordů na polohových tratích, osmé místo na Mistrovství Evropy v krátkém bazénu, finále Mistrovství Evropy juniorů v dlouhém bazénu, třinácté místo na Mistrovství světa v krátkém bazénu a teď ta olympiáda.

Jak často trénujete?
Trénuju dvakrát denně. Mám deset tréninků ve vodě za týden, neděli mám většinou volnou, pokud tedy nejsou závody, a k tomu ještě tři tréninky na suchu, nějakou posilovnu a cvičení.

Jak se dá tenhle zápřah zkombinovat se školou a soukromým životem?
Se školou je to těžký, no. Jdu od sedmi do devíti na trénink, pak musím hned do školy, většinou se stává, že ze školy jdu zase hned na trénink a večer, když mám ještě chuť nebo sílu, tak se věnuju studiu. Dá se to zvládat. Člověk si musí srovnat priority a vždycky to nějak jde.

Zbývá Vám čas na nějakého koníčka?
Spíš ne. Moc rád chodím do přírody, občas si něco přečtu, občas s kamarády z plavání hrajeme na playstationu, ale to je tak vše.

A máte přítelkyni?
Nemám. Neměl bych na ni čas, já pořád plavu. (smích)

Určitě jste díky plavání navštívil spoustu zemí. Cestujete rád?
Hrozně rád. Ale bohužel se na cestách nikam nepodívám. Když někam letíme, tak vidím jen bazén a ubytovnu a nikam se nedostanu. Ale navštívil jsem díky plavání už hodně zemí. Třeba Peru, Thajsko, Kypr a v prosinci se podívám do Kanady. Cestujeme hodně. Řekl bych, že navštívím tak šest destinací ročně.

Jaké jsou Vaše nejbližší plány?
Teď je mojí prioritou studium, které jsem kvůli olympiádě hodně zanedbával. V polovině září začnu zase trénovat a vrchol by měl přijít v prosinci na Mistrovství světa v Kanadě.

Míváte před důležitým závodem speciální tréninky? Nějaké „vyšší dávky“?
To spíš nižší dávky. Sezónu dělíme na různá období. Nejdřív je přípravné, kde se naplavávají kilometry, to jsme třeba tři hodiny ve vodě a člověk toho má fakt dost, ale musí naplavat hodně kilometrů, aby pak z toho mohl čerpat celou sezónu. Pak je fáze předzávodní, to se připravujeme na ten závod a už snižujeme dávky kilometrů a věnujeme se důležitým částem jako jsou obrátky, starty a dolaďujeme techniku, a pak je ta finální fáze, kdy už má přijít nejlepší výkon. V té pak třeba i víc využívám psychologa, abych se na závod připravil i psychicky. Hlava hraje velkou roli.

Býváte nervózní?
Dřív jsem s tím vůbec problémy neměl, ale teď, jak se blížila olympiáda, tak na mě tlak okolí hodně působil a psychologa jsem využíval víc. Občas se mi stane, že když jsem nervózní, tak tělo dělá něco jiného, než by mělo. Třeba letos na Mistrovství Evropy, kde jsem byl fyzicky připravený víc jak na sto procent a první dva starty se mi povedly, jsem se před třetím hlavním startem úplně sesypal. Když jsem se pak viděl ze záznamu, tak jsem to neplaval já. Trenér mi taky říkal, že mě vůbec nepoznával. Bylo to prostě všechno špatně.

Musel jste kvůli plavání něco obětovat?

Kompletní rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Náchodský SWING, nalistovat si ho můžete také zde. 

Hana Stoklasová
NachodskySWING.cz

Sdílet článek

Čtěte také