Jistoty nejsou. Ani když za ně zaplatíme

Mnoho moudrého je v onom buddhistickém nelpění na hmotných statcích.

Hudební publicista, novinář a spisovatel Jaroslav Špulák píše pro Náchodský SWING pravidelnou rubriku Bez skrupulí

Mnoho moudrého je v onom buddhistickém nelpění na hmotných statcích. Tolik moudrého, že pokud by se nám to podařilo přenést do těchto zeměpisných šířek, mohli bychom prožít život radostnější a možná plnohodnotnější. Samozřejmě pokud bychom se hned v úvodu dokázali povznést nad častým zlovolným konstatováním, že buddhisté mohou o nelpění krásně vyprávět, neboť tam u nich žádné jistoty nemají. Jenže my je nemáme také. A to za ně v mnoha případech platíme. 

K této úvaze mě, možná trochu překvapivě, přimělo pár nedávných pobytů na hotelech v několika městech. Ve čtyřech případech jsem za přenocování zaplatil vždy něco kolem tisícovky. Domnívat se ale, že kromě postele a sprchy platíte i za komfort klidu, bylo pokaždé liché.

V Českém Brodu mě po celou noc rušila parta muzikantů, která se rozhodla udělat si mejdan ve stejné ulici a s rostoucím množstvím alkoholu v krvi přidávala na intenzitě hry na kytaru a především zpěvu. V Českých Budějovicích dlel na stejném patře zájezd čínských turistů a rozhodně nebylo možné hovořit o jejich úslužnosti a skromnosti, neboť celou noc živě debatovali na chodbě, bouchali dveřmi a vyřvávali nějaké jejich songy. Po všech těch nedávných pročínských krocích české politické smetánky mě dokonce napadlo, nejde-li již o bratrské obsazení země. Ranní rozhlasové zprávy naštěstí potvrdily, že šlo jen o dočasné obsazení hotelu.

V Zábřehu na Moravě byly v hotelu plné pouze dva pokoje, ten můj a ten jejich. Bohužel to byly pokoje sousedící, a tak jakmile jsem začal datlovat na svůj notebook, bušili oni na stěnu s tím, abych ustal. A když jsem rozmrzele ustal, vyměňovali si hlasité názory do časného rána, a jistě si dokážete představit, jaký rachot to musel být, kdy je rušilo mé klapání do kláves.
V hotelu v Třebíči pak jacísi lidumilové oslavovali narozeniny kohosi a společenskou místností učinili chodbu v patře, ve kterém jsem byl ubytován i já. Podtrženo a sečteno, za čtyři tisíce korun celkem jsem se nevyspal ani jednou, a to nemluvím o tom, že snídaně byla ve všech případech – velmi kulantně řečeno – mizerná.

To všechno jsou, pravda, prkotiny. Stejně jako to, že si zaplatíte za vlak do cílové stanice a on vás doveze z nějakého důvodu se zpožděním, leckdy bez slůvka omluvy obsluhujícího personálu a s bonusem v podobě ujetého navazujícího spoje. Hrcnete si do čekárny a čekáte. Co také jiného v tu chvíli v čekárně dělat?
A pak vám do té čekárny jako na zavolanou zatelefonuje kamarádka a zatímco vy se radujete, že si zkrátíte čas plkáním, řekne vám, že byť vždy pracovala na sto třicet procent, společnost jejího zaměstnavatele se ekonomicky bortí a ona si bude muset hledat jiné místo. A jestli o něčem nevím. A já nevím.

Než přijede další vlakový spoj, vzpomenete mimoděk na Tondu, kterého před týdnem po sedmi letech opustila žena. Tonda byl sice dříč a veškerý svůj čas věnoval rodině, už s partou ani nechodil na pivo, jenže jeho žena potkala chlapíka, který tvrdí, že vydělává milióny, a do jeho keců a peněz, které nikdy neviděla, se zázračně zamilovala. Jak známo, v takovém případě ženy pálí mosty. Ale mohlo to být klidně obráceně, kdyby se Tonda zamiloval do milionářky.
Máte předplacený časopis, jenže tu a tam ve schránce není, protože ho někdo šlohne. Platíte si celý život zdravotní pojištění, ale nemáte jistotu, že ....


Celý sloupek Jaroslava Špuláka najdete v aktuálním vydání Náchodského SWINGU, nalistovat si ho můžete také zde.

Sdílet článek

Čtěte také