Osobnost Swingu Andrea Šulcová

„Hudba u mě dokáže rozproudit emoce všemi směry“

Kde se vzala tvá láska k hudbě?
Jé, to kdybych věděla. Moje babička vždycky vypráví, že když jsem přijela na prázdniny, hrála jsem celé léto na půdě na flétnu. Maminka, ač nemá k hudbě velký vztah, se mnou poctivě trénovala dlouhé tóny z knížky „Veselé pískání, zdravé dýchání“, když jsem jako malá měla silné astma. A ono to teda mimochodem zásadně pomohlo. A hlavně můj táta hraje na kytaru a zpívá. Co jsem na světě, hraje v náchodské country kapele, se kterou mě v mojí pubertě každý týden brával na hraní do místních putyk. Také máme v Náchodě bezvadnou ZUŠ, kde jsem to milovala a až do osmnácti se tam dost vyřádila.

Jaké byly tvé úplné hudební začátky?
Na zobcovou flétnu jsem začala hrát ve školce,chodila jsem na hudební kroužky do Déčka a od čtvrté třídy do ZUŠ na příčnou flétnu. Později jsem přidala sbor, jak v ZUŠ, tak na gymplu, chodila jsem do všech možných souborů, kapel a do big bandu, později jsem hrála i na kytaru. Někdy v pubertě jsem začala navštěvovat jamy a hrát v kapele Jazz Generation u Štěpána Přibyla a v uskupení Saturday Morning Band u Jakuba Mikundy, a to jsem trochu přičichla k jazzu. Mezitím mě obrovsky inspirovali bratři Malinové. Luboš mně tehdy ukázal irské píšťalky a každý rok o Vánocích mě naučil na proslulém jamu na Ostrovech jednu irskou písničku. Ta tradice trvá a vliv na mě také. S Pepou jsme si zahráli pár milých koncertů v duu nebo v triu se Svatkou Štěpánkovou. Je to vždycky velká radost, přece jen se nějaký ten pátek známe a v hudbě jsou tyhle věci prostě poznat. Když mi bylo šestnáct, pozval mě Luboš, abych zazpívala píseň Mé září s Pavlem Bobkem na jeho prvním koncertě po dlouhé pauze. Ještě párkrát jsem ji s ním zpívala na několika místech, a dokonce mu nahrála vokály na jeho poslední album Víc nehledám. To byl velmi silný zážitek. Jeden z těch, na které se nezapomíná.

V osmnácti letech jsi šla studovat do Prahy Konzervatoř Jaroslava Ježka. Jaké to bylo?
Hrozně jsem se těšila! Byla jsem vždycky trochu do světa a chtěla si dělat věci po svém. Takže jsem nějaké odloučení od rodičů moc neprožívala, to je mi víc smutno teď. (smích) Byla jsem děsně zvědavá, chtěla se osamostatnit, učit se nové věci, poznávat nové lidi, nová místa. Všechno bylo vzrušující!

Zároveň s konzervatoří jsi ovšem studovala taky Vysokou školu ekonomickou. To není tradiční kombinace.
To je pravda, však jsem tam taky vůbec nezapadala! Přilítla jsem tam vždycky na poslední chvíli, jen na ty nejnutnější hodiny, s batohem plným not, a kolem mě se vyskytovali mladí muži v kravatách a mladé dámy s kabelkami Louis Vuitton. Trochu přeháním, ale takhle jsem to vnímala. Vybrala jsem si to z jasného důvodu – bavila mě matika a jazyky. Na VŠE byly přijímačky z těchto předmětů, které nakonec, světe div se, v celém tom studiu nebyly tak stěžejní. (smích) Navíc konzervatoř nebyla vysoká škola a jinou než klasickou hudbu na univerzitě u nás ještě nebylo možné studovat. Taky jsem si za tím tehdy asi ještě nedokázala tolik stát a říct „já chci být profesionální muzikantkou“. K hudbě se přistupovalo jako ke koníčku a spíš mi okolí dávalo najevo, že uživit se jako muzikantka není jednoduché. Což je samozřejmě pravda.

Muselo to být náročné období.  
No jo, bylo to někdy hustý. Každý semestr jsem si říkala, že zkusím teda ještě ten další, a že když to nepůjde, budu studovat „jen“ hudbu. Jenže jsem tím vždycky nějak proklouzla a takhle to šlo až k bakalářským zkouškám. Vlastně ani nevím, jak jsem to zvládla. Teď si takový zápřah vůbec nedovedu představit.

Jsi na sebe přísná?
Asi jak na co. Okolí často říká, že jsem sebekritická. Možná je to jeden z pohonů, které mě nutí dělat vždycky víc a víc. Což je dobrá vlastnost jen tehdy, když ji člověk umí nějak vyvažovat nějakým klidem a odpočinkem. To se mi ne vždy daří, naštěstí už mám svoje „kontrolky“, které mě spolehlivě upozorní.

Konzervatoř nebyla jediná hudební škola, kterou jsi absolvovala.
V září 2016 jsem nastoupila na bakalářské studium na Kunstuniversität Graz v Rakousku na jazzovou flétnu. Oficiálně se to jmenovalo jazzový saxofon, protože flétna v jazzu se dá málokde studovat. Nakonec po mě chtěli obojí, takže to byl docela mazec. Do toho jsem měla projekty v Čechách, za kterými jsem pravidelně jezdila. Taky jsem zprvu neuměla ani slovo německy a chodila dvanáct hodin týdně na němčinu. První rok jsem dostala poměrně vysoké stipendium od Ministerstva kultury, což byla obrovská úleva. Druhý rok jsem se už musela postarat sama, tak jsem kromě hraní a učení hlídala po večerech děti. Byly to výživné dva roky. Ač jsem nakonec musela studium ze zdravotních důvodů předčasně skončit, zažívala jsem tam neskutečně šťastné stavy. Byla to často naprostá euforie, byla jsem 24/7 obklopená muzikou a přáteli, milovala jsem to.

Působíš na mě hodně evropsky, cestuješ, pobývala jsi v různých zemích.
Né, já zase takovej cestovatel nejsem, vždycky jsem byla hned za humny! (smích) Ale začalo to asi na gymplu, když jsme se Sborečkem jezdili zpívat do Anglie. V 19 jsem se rozhodla, že chci jet jako au-pair na celé léto do Francie, jelikož jsem tehdy uměla líp francouzsky než anglicky. Studium v Rakousku mi potom otevřelo spoustu dveří do dalších zemí. Byla jsem jako jedna ze šesti ženských muzikantek z Evropy pozvaná na týdenní SOFIA workshop do Švýcarska pořádaný saxofonistkou Nicole Johänntgen. Ta mě potom přizvala na její tour do Kodaně. Na škole jsme založili saxofonovo-flétnový kvintet Grazias, se kterým jsme hráli v Chorvatsku, Slovinsku, Německu. Byly to zkušenosti k nezaplacení! Z Evropy jsem malinký kousek viděla, ale nikdy jsem nezažila žádnou exotiku. To bych si v rámci soukromých dovolených přála. (smích)

Ovlivnilo tě to natolik, že si texty písní píšeš převážně v angličtině?
Je to možné. Anglicky mluvíme i doma s přítelem, který je Ital. Když mluvím anglicky, vůbec nad tím nepřemýšlím. Tím, že žijeme v Německu, je tvorba v angličtině jediná rozumná volba, jelikož německy zpívat nehodlám. (smích) Taky to asi mám nějak přirozeně v uchu, poslouchala jsem hodně americké country. Angličtina je nádherně zpěvná a kulatá, vyjádřit se v ní v písních mi přijde snazší. Nikdy v tom ale nebudu dostatečně vzdělaná, a to asi v žádném jazyce, textařina je obrovsky náročná práce. Je neuvěřitelné, jakou mají slova moc, jak dokáží pohladit nebo zranit, jak mohou být plynulá nebo krkolomná, jak stejná slova zní od tisíce lidí tisíckrát jinak. Já se v textech snažím o obyčejný lidský příběh, to je celé. A kdybych žila s Čechem v Čechách, určitě bych se zaměřila především na češtinu.

Kdo nebo co tě v hudbě ovlivňuje?
Nejvíc jiná hudba. Jdu třeba večer sama na procházku, poslouchám ve sluchátkách nějakou muziku, co mě zrovna baví, takže si do toho prozpěvuju a poskakuju jako malá holka. Posledně to třeba byla moje milovaná Sara Gazarek nebo Molly Tuttle a taky Laura Mvula. No a nějaký prvek mě zaujme, třeba nějaký akord, krátká melodie, slovní obrat, myšlenka, cokoli, co si vztáhnu ke své osobě. A z toho mě napadne něco nového, co se rozvětví v písničku. Ostatně to je asi jeden z cílů hudby, alespoň já to tak vnímám – aby si v ní každý našel to své, napasoval to na svůj příběh, aby to mohl prožít spolu s autorem nebo muzikantem. Ale není to něco, co se dá autorsky jakoby zacílit vědomě, jestli mi rozumíš, prostě se to musí stát samo od sebe.

Od roku 2015 spolupracuješ s jazzovým orchestrem Concept Art Orchestra.
Ano, to je moje veliká srdcovka. Vedoucí orchestru, úžasná žena, muzikantka a skladatelka Štěpánka Balcarová, mě tehdy učila na konzervatoři. Vnášela tam moderní praktiky „z venku“, učila jinak než ostatní a mě to moc bavilo. Doporučila mi tehdy studium v zahraničí. Jelikož jsem byla zodpovědná ekonomka (smích), pomohla jsem jí párkrát s papírováním koncertů orchestru. Zároveň jsem si zahrála menší party pro flétnu a nakonec se z toho vyvinula stálá spolupráce i pevné přátelství. Založily jsme Spolek Concept Art Organising, který činnost orchestru zaštiťuje, a postupně jsem získala funkci jak stálé flétnistky, tak členky organizačního týmu. Starám se o veškeré finance, což obnáší psaní grantů, učetnictví, smlouvy pro muzikanty a tak dále. Jestli se ptáš, zda mi k tomu nějak pomohla VŠE, tak ne, nepomohla. (smích) Každoročně pořádáme minimálně čtyři premiérové koncerty a Skladatelskou soutěž Karla Krautgartnera, která si získává velké jméno a letos je poprvé otevřena i pro Rakousko a Slovinsko. Je to velmi inspirující prostředí, každý v orchestru je osobitý profesionální hráč. Je to těleso, na které bych si koupila pokaždé lístky, kdybych v něm sama nehrála. (smích)

Působila jsi také v úspěšné dívčí kapele Vesna, která za debutovou desku Pátá bohyně získala v roce 2018 nominaci Ceny Anděl na Objev roku. Jaká to pro tebe byla zkušenost?
Když holky získaly nominaci, už jsem s nimi, myslím, nebyla. Samozřejmě jsem tu desku s nimi dělala, ale nominaci už prožívaly beze mě. Jsem ráda, že jsem s Vesnou zpívala a hrála, vypracovávaly jsme to společně úplně od píky. Hudebně mě to bavilo nejvíc v začátcích, kdy to bylo stylově blíž folkloru nebo i folku. Později jsem díky nim objevila jiný svět – tance, módy, make-upu. Bavilo mě to propojování různých uměleckých oblastí a lidí, ke kterým bych se asi jinak nedostala. Rozloučily jsme se v trochu složité situaci, která neměla úplně jednoduché řešení, ale život jde dál.

Tehdy tvoje aktivity na dva roky přerušila vážná nemoc.
Ano, doslova mě zabrzdila. Ulcerózní kolitida mi pořádně zamávala životem a zamíchala karty. Ač se mi to zdálo jako věčnost, seběhlo se to vlastně rychle, velmi rychle selhaly všechny léčby. Můžu s čistým svědomím říct, že jsem pro své vyléčení udělala naprosto všechno, co bylo v mých silách. Byla jsem předtím docela pro alternativní medicínu, proti polykání prášků a razila jsem hesla jako „Víra Tvá Tě vyléčí“, ale ani víra, diety, léčitelé, meditace, ajurvéda, bylinky, očisty, bohužel ani dostupné léky nebo drahé bioléčby na vyléčení nestačily. Ruce našich chirurgů mě zachránily a vrátily do úplně normálního života. Pořád mi to připadá jako zázrak. Neskutečně si vážím našeho systému zdravotnictví, lékařů a zdravotních sester, ti lidé mají nad hlavou svatozář. Musím říct, že to byla určitá inspirace, třeba právě k té tvorbě.

Jaký pak byl návrat k hudbě?
Vášnivý. (smích) Měla jsem v sobě zase tu dětinskou touhu a radost, všechno chtělo ven. Jen bohužel zrovna začala karanténa. Všichni si stěžovali, že musí zůstat doma, já byla šťastná, že můžu být doma, aniž by mě něco bolelo. Napsala jsem spoustu písniček a vysnila si kapelu v obsazení zpěv/flétna, trubka, akustická kytara, klavír, kontrabas a bicí. Oslovila jsem naše nejlepší muzikanty a kamarády – Štěpánku Balcarovou, Vítka Křišťana, Jakuba Juránka, Tomáše Lišku a Martina Nováka a oni všichni řekli, že si to se mnou moc rádi zahrají. A tak se na nás můžete těšit 21. listopadu v pražském Jazz Docku a 23. února v broumovském klášteře.

Navázala jsi i další spolupráce.
Rozhodla jsem se točit videoklipy a vydávat zatím jednotlivé singly. Jako písničkářka, nebo přesněji „singer-songwriter“ jsem vlastně úplně na začátku, a tak jsem to chtěla vzít krůček po krůčku. První píseň Opportunities jsme natočili s Robertem Balzarem a Pepa Malina vytvořil krásný klip v prostorách broumovského kláštera. Druhou skladbu Lose And Get jsme natočili s Concept Art Orchestra v aranži od Štěpánky Balcarové a animovaný klip vytvořila Kaltrina Berisha. Třetí píseň Wake Up Call se mnou nahrál a nazpíval Vítek Křišťan a obrazu se ujala Nikol Stýblová. A čtvrtý klip k písni Nobody Knows vyjde během září. Moc se na něj těším, točili jsme ho v Čínském pavilonu v Drážďanech, který jsem objevila náhodou při jedné procházce. Můžete ho se mnou očekávat na YouTube a sociálních sítích. Vždycky jsem ráda za jakoukoli zpětnou vazbu, komentářů není nikdy dost! (smích)

V současné době žiješ v Drážďanech. Čemu se tam kromě hudby věnuješ?
Ještě než jsem se přistěhovala, sehnala jsem tam práci učitelky hudby v organizaci Musaik pro děti z přistěhovaleckých rodin. Škoda, že se většina roku odehrála on-line, protože jinak se pořádají obrovské akce a koncerty, kde hraje třeba orchestr osmdesáti dětí! Užila jsem si to s nimi alespoň před prázdninami a bylo to neskutečné! Od května jsem dostala práci učitelky příčné flétny ve státní hudební škole, a tak na mě v září zase čeká dvacet flétnistů. Mám z toho radost, moc mě to baví a chtěla bych tam implementovat myšlenku společného hraní a lehké improvizace. Učím už od svých 15 let, tak si troufám říct, že s tím mám spoustu zkušeností a cítím se v tom dobře. Povedu taky kurz matek s dětmi, což je pro mě docela výzva, navíc v němčině, takže to vyžaduje velepřípravu. Jinak žiju poklidným a šťastným životem v útulném bytě s úžasným mužem. (smích)

Co tě čeká v nejbližší době?
V září mám spoustu sólových koncertů v Čechách i v Německu i jako hostující flétnistka s různými jazzovými uskupeními, dva koncerty dokonce s orchestrem na flétnu a pikolu. V říjnu budu natáčet své první sólové EP, na kterém bude pravděpodobně šest mých písní. Pevně doufám, že ho letos stihnu vydat. Už mám vymyšlený cover i název, ale ještě si to nechám pro sebe.

Kdy jsi nejšťastnější?
Těch šťastných okamžiků je víc – třeba když jsme s přítelem v Itálii a jíme to jejich úžasný jídlo. (smích) Nebo když navštívím rodiče a vidím, že se spolu pořád tolik nasmějí. Nebo když jsem obklopená svými kamarády. Nejšťastnější jsem asi když se cítím zamilovaně, ať už do svého muže nebo do hudby. Hudba u mě dokáže okamžitě rozproudit emoce všemi směry, nedovedu si to bez ní představit, a to v roli interpretky i posluchačky.

Sdílet článek

Čtěte také