Aleš Krtička

Majitel projektového Atelieru Tsunami Aleš Krtička vede svou firmu už od roku 1990. Atelier Tsunami za dobu své existence zaznamenal řadu úspěchů a sklidil mnohá významná ocenění za své projekty. Působí nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí, například v Holandsku nebo v Rusku. Aleš Krtička je však netradičním architektem a majitelem firmy, jako nadšený cyklista nemá problém přijet občas na jednání namísto uhlazeného obleku v cyklistickém dresu na kole.

Co Vás přivedlo k architektuře?

V páté třídě bylo mým snem konstruovat letadla. Dokonce jsem se přihlásil na leteckou průmyslovku v Praze, ale tehdejší ředitel základní školy v Hronově s mojí maminkou přepsali přihlášku bez mého vědomí na gymnázium. Maminka nechtěla, abych odešel do hlavního města, protože jsme doma byli sami. Skoro jsem utekl z domova, jak jsem to v té pubertě těžce nesl. Gymnázium bylo ovšem úplně skvělé, hlavně díky elitní skupině profesorů jako byli Javůrek, Propilek, Vojtěchovský, Sucháneka především také pan profesor Votýpka. Ten mě přivedl od letadel nejdříve k automobilovému designu, kterému se dodnes zájmově věnuji, a ve druhém ročníku gymnázia mi vysvětlil, že v tehdejší Československé socialistické republice zřejmě design aut nemá moc příležitostí a řekl mi, že by byla lepší volbou architektura. Začal jsem se věnovat přípravě na fakultu, až jsem se tam, i k mému překvapení, dostal. Tenkrát tam byl značný přepad počtu hlásících se a přijatých studentů. To byl tedy přerod od letadel přes auta k architektuře.

Co Vás motivovalo k tomu začít v tomto oboru podnikat?

Po studiích jsem pracoval deset let v náchodském ateliéru pražského Sportprojektu, takže mám na svědomí v těch složitých podmínkách minulého režimu náchodský plavecký bazén, náchodský zimní stadion nebo lyžařský stadion ve Svatém Petru. Jako pracovník tohoto ateliéru jsem měl možnost vycestovat, ačkoli jen velice omezeně. Jednou z možných cest byla účast na bulharském Bienále architektury. Tehdejší generální tajemník komunistické strany Bulharska Teodor Živkov měl rád architekturu, a tak pro svého kamaráda architekta Stoilova vytvořil v Bulharsku ministerstvo architektury, které jednou za dva roky toto bienále pořádalo.
Tam jsem měl možnost potkat alespoň torzo světové architektonické špičky. Dostal jsem se k informacím, které nebyly lehce dosažitelné. Prvním velkým impulsem bylo, že jsme poznali i některé kolegy zpoza železné opony. Druhým, zcela zásadním, pak byla magnetofonová nahrávka, která tenkrát před listopadem 1989 kolovala v šedé zóně. Jednalo se o nahrávku z přednášky profesora Imre Makovcze, významného maďarského architekta. Byl to záznam z ilegální přednášky v Brně, kde Makovecz vyprávěl, jak v Maďarsku začínal jako architekt v soukromé praxi. Maďaři měli v tomto směru určitý náskok. Na přednášce porovnával efektivitu práce socialistické projektové organizace a soukromé praxe. To byl ten základní impuls, proč jsem neváhal a už v dubnu 1990 jako fyzická osoba spolu s mým bývalým kolegou, ing. arch. Alexandrem Skalickým, založil ateliér Tsunami.

Zvláštní název.

Nechtěli jsme, aby měl název vazbu na lidi, na jména nebo na místo. Chtěli jsme, aby to byl název, který se vyslovuje v celém světě stejně, který v lidech vzbudí určitou zvědavost a který si zapamatují.

Zmínil jste již několik architektů, máte ve svém oboru nějaký vzor?

Myslím, že nemohu uvést jen jedno jméno. Dovedl bych si představit plejádu významných architektů, kteří mě oslovili a oslovují. Počínaje Andrea Palladiem a jeho renesančními vilami, přes Antonia Gaudí, který byl zcela mimo prostor a čas a jehož všechny stavby jsem měl to potěšení navštívit a prolézt od sklepa až po střechu. Přes Japonce Tadao Ando, holandského architekta Hermana Herzbergra po Normana Fostera z Velké Británie, jehož obdivuji nejen za jeho architektonické kvality, ale i za organizační schopnosti. Je mu už hodně přes sedmdesát a svým letadlem si to lítá mezi kancelářemi v Tokiu, New Yorku a v Londýně, kde jsem měl tu čest ho navštívit. A dokáže to, že sedm set lidí v jeho kancelářích tvoří tak, že všichni poznávají, že je to od Fostera. Takhle bych mohl pokračovat dál a zřejmě ne podle jednotného vzorce, řekl bych, že od každého tvůrce je něco inspirující.

Čí tvorba Vás oslovila v rámci České republiky?

Paradoxně si hodně vážím práce nečeského architekta Josipa Plečnika, který v naší architektuře zanechal velmi výraznou stopu. Tehdy nedoceněnou, dnes již doceňovanou. Moc si vážím pana architekta Kotěry, který svým Muzeem východních Čech v Hradci Králové také ukázal cestu dopředu. Mám rád secesi a náchodské Městské divadlo je přímým následovníkem jak výrazovým, tak přímo autorským pražského Obecního domu. Když navštívíte tyto stavby krátce po sobě, nebýt rozměrových rozdílů, budete chvilku přemýšlet, kde vlastně jste. Z doby, kdy se nám tady těžko pracovalo, dokázali vytvořit velice pozoruhodné věci už zesnulý pan profesor a architekt Bočan, jenž patřil v sedmdesátých letech mezi evropskou špičku architektury, paní profesorka Šrámková, dámský enfant terrible naší architektonické scény, která bohužel byla mezi těmi zapovězenějšími a významnějších realizací se dočkala až na sklonku komunismu. Například její budově ČKD Na Můstku se dodnes mezi architekty říká Šrámkárna, což je krásné, nepamatuji si totiž moc domů, kterým by se ve slangu říkalo podle jejich autorů. Ze soudobých tvůrců si velice vážím mého spolužáka z fakulty Josefa Pleskota, za jeho přemýšlení o kontextu věcí, za jeho nepodléhání módě, za usilování o nadčasovost.

Firmu jste zakládali počátkem roku 1990. Co považujete ve vývoji firmy za zlomový bod?

To vám mohu říct přesně. Jednoho lednového rána roku 1993 u mě zazvonil rozespalý muž, kterého jsem neznal, a řekl mi: „Já jsem k vám nechtěl jít, prej jste strašně drahej, já jsem nějakej Židek a potřebuju do konce roku fabriku.“  Řekl jsem, že si sedneme a zkusíme si o tom popovídat. Ještě v lednu jsme si plácli, že v prosinci téhož roku pojede ve Velkém Poříčí továrna na plenky. V ten moment jsem v životě ty plenky neviděl, neviděl jsem, jak ty stroje vypadají, ale šli jsme do toho. To byla největší škola. Když fabrika stála a byla kolaudace, tehdejší vedoucí stavebního úřadu ing. Josef Oulehla zahájil svou kolaudační řeč slovy, že kolaudace továrny je významný den v životě člověka, protože se neopakuje. Pan inženýr Židek ho v tu chvíli opravil a řekl: „Na to zapomeňte, už chystáme hlínu pro druhou.“ V ten moment jsme už intenzivně vyhledávali pozemky a nakonec jsme našli parcely v Jaroměři, kde jsme zpracovali „general“ v roce 1995 a americká společnost Kimberly-Clark, která později firmu převzala, tento general dodnes naplňuje. To je důkazem nadčasovosti uvažování, vizionářství a smyslu pro koncepci. S takovým člověkem, jako je pan Židek, se opravdu potkáte velmi výjimečně a pro nás to bylo zásadní. Byla to první velká stavba, tenkrát možná jedna z největších soukromých investic v České republice. Roku 1997 jsme za ni byli nominováni na stavbu roku v kategorii průmyslových staveb. Když jsem potom v Betlémské kapli dostával rouru s diplomem, sestoupil jsem z pódia a přistoupili ke mně dva pánové. Představili se jako pan inženýr Vasický a pan inženýr Francek, byli to představitelé plánování staveb ze Škoda Auto Mladá Boleslav, kteří vyhledávali nové architektonické a projektové kanceláře pro spolupráci s automobilkou. A to byl další zásadní zlom.

Spolupráce s automobilkou Škoda Auto?

Ano, absolvovali jsme zhruba rok pokusů a soutěží, než Škoda Auto usoudila, že nás může přizvat ke spolupráci. Pokud si někdo myslí, že stát se partnerem Škody Auto je něco snadného, tak se hluboce mýlí. A pokud si někdo myslí, že tam tečou peníze proudem, tak se mýlí ještě víc. To je tak náročný investor, že bych každému, kdo má tyto pocity, přál, aby si to vyzkoušel. Nicméně je to investor nesmírně spolehlivý, s přesným zadáním a s jasnou vizí. Naše spolupráce s automobilkou začala před patnácti lety a vyvrcholila druhou nominací na stavbu roku, kterou jsme získali v loňském roce 2012. Cenu jsme získali za novostavbu objektu Service Training Centre Škoda Auto, což je pilotní projekt koncernu Volkswagen, kde se budou školit a vzdělávat dealeři, servisní technici a prodejci z celého světa. Postupně by měl podobný typ staveb vznikat ve všech koncernových značkách.

Brzy se o nás začali zajímat i subdodavatelé Škody Auto, takže jsme stavěli továrnu pro Kautex Textron Bohemia, CIE Automotive a další. Vesměs se jedná o zahraniční firmy se sídly v České republice. Spolupráce se Škodou Auto byla velice přínosná i v tom směru, že když nás osloví zahraniční investor, těch máme minimálně padesát procent, a ptá se na reference, stačí říct, že máme patnáct let rámcový kontrakt se Škodou Auto, a už nic nechtějí. Protože vědí, jaké to je.

Hovořil jste o spolupráci se zahraničím a zmínil řadu zakázek. Co považujete za největší úspěch Vaší firmy?

Za největší úspěch považuji tým lidí, který máme. To je jednoznačné. A potom také stavby, ne nutně ty velké, ale něco, co děláte pro lidi. Je úžasné, když přijdou lidé, kterým jsme před dvaadvaceti lety dělali chodbu nebo jen skříň, a chtějí něco i pro své děti. To je úspěch.

Ne všechno jde vždy hladce, rozhodně ne v podnikání. Jaké byly nejhorší potíže, se kterými se Vaše firma musela během své existence potýkat?

Nejhorší potíže jsou úplně klasické problémy, které zná každý podnikatel. Člověk někdy příliš důvěřuje, nechce se „upapírovat“ a pracuje pak například pro někoho, kdo ve finále nemá na zaplacení. A to je někdy skutečně dramatické. Občas to byli překvapivě mediálně známí lidé, ale tyto starosti jsou už za mnou a já nechci nikoho jmenovat. Byly to však částky ne v desítkách tisíc, ale v milionech. Museli jsme to nějak zvládnout, vyrovnat se s tím, neutéct z té zakázky a opravdu říct těm lidem do očí, co si o nich myslíme.

Nedostatečná platební morálka?

Já bych tomu neříkal ani platební morálka. Ti lidé nejsou bez peněz, ale ve všech těch třech velkých případech to byl cíleně a od začátku naplánovaný tah. Oni věděli, že nám to nezaplatí a měli to úžasně vymyšlené. To nemá s platební morálkou nic společného. Ta také občas trápí, ale řekl bych, že ty doby nejhorší platební morálky jsou za námi. Ty plánované případy mi vadily víc, to bylo lidské zklamání.

Často slýcháme nářky na upadající kvalitu českého školství a vzdělání vůbec, je náročné sehnat mladé odborníky?

To náročné není, ale sehnat dobré mladé pracovníky, to je velmi náročné. Úpadek školství má, myslím, poměrně jednoduchou příčinu. Je u nás „převysokoškolováno“. Jestliže máme, pokud se nemýlím, více než sedmdesát vysokých škol, je to jako kdybychom měli třicet českých filharmonií. To zkrátka v takovéto populaci nejde. Nelze zajistit kvalitní učitele, a následně ti méně kvalitní učitelé nemohou vyprodukovat tolik kvalitních studentů. Nehledě na to, že každý obor má v takové populaci určitý potenciál vychovat nějaké spektrum opravdu dobrých odborníků. Jsem také přesvědčen o tom, že je to všechno moc levné. Čeho se nám dostává zadarmo, toho si málo vážíme, to je v lidské nátuře.

V letech 1992 a 1993 u mě pracoval mladý britský architekt Ian Clemow. Šli jsme spolu jednou po Kamenici, právě začínala malá privatizace a on mi říkal: „Aleši, buď vděčný komunistům, máte na dvacet let práci.“ Dnes si jeho slova vybavuji, uplynulo přesně dvacet let a vidíte, co se děje v našem oboru. Také si vzpomínám, jak těžko jsem tehdy věřil vyprávění tohoto architekta, když mi říkal, že uplatnění v oboru z liverpoolské fakulty architektury najde zhruba deset procent studentů. Všichni ostatní končí mimo obor. Asi šest týdnů u nás pracoval jeho spolužák Ian Ritchie, který dostal od královny Alžběty titul za talent roku. Ten nyní učí výtvarnou výchovu v mateřské školce! V Británii je méně vysokých škol než v České republice. Jaké pak může být uplatnění tady. Takže ten problém skutečně existuje a já jsem bytostně přesvědčen, že cesta k většímu vzdělání nevede přes zvyšování počtu vysokoškoláků.

Co Vás vedlo k založení soutěže pro studenty Letzel prix?

Tato soutěž vznikla v nesmírně konjunkturálním období. Dnes již bývalý ředitel náchodské Střední průmyslové školy stavební, pan inženýr Chráska, dostal nápad pojmenovat tuto školu, která má velice dobrou tradici a řada našich spolupracovníků odtud pochází, po náchodském rodákovi architektu Janu Letzelovi. V té době u nás navíc pracoval prasynovec pana architekta Letzela, pan architekt Pavel Hejzlar. Mimo jiné můj kamarád Stanislav Bohadlo tehdy vydával knihu dopisů pana architekta Letzela, které posílal z Japonska mamince. Tehdy nás napadlo vytvořit nějakou soutěž pro studenty a vymysleli jsme soutěž o cenu Jana Letzela, Letzel Prix. Uspořádali jsme dva ročníky, první z nich měl téma náchodská radnice pro třetí tisíciletí. To byla ideová soutěž na dostavbu náchodské radnice, která už tehdy předjímala dnešní situaci, protože jsme vycházeli z toho, že zmizí tržnice, že zmizí některé okolní domy, že zmizí ten domeček, který památkáři zuby nehty bránili, i když nevím proč. Na to čisté místo studenti navrhovali možnou podobu dostavby radnice. Bylo dobré, že se nám vždy podařilo sehnat velmi fundovanou porotu.

Jaké bylo téma druhého ročníku soutěže?

V druhém ročníku šlo o návrh na zastřešení chátrajícího Šporkova Betlému v Kuksu. K tomu nás motivoval přístřešek, který památkáři postavili nad jednou skulpturou a který nám připomínal krmelec.  Ze soutěže vzešly některé pozoruhodné nápady, a ten vítězný byl opravdu vynikající. Dokonce jsem sehnal i financování na jeho realizaci, ale po čtyřhodinovém jednání na Památkovém ústavu v Praze jsme to museli vzdát, protože jsme nenašli pochopení. Princip navrhovaného přístřešku, který byl demontovatelný, byl ten, že se mezi stromy natáhnou lana, na ně se napnou textilní pásy, které by v podstatě vypadaly jako velké padající listí, a to bylo všechno. Nepotřebovali jsme nic než povolení, financování jsme měli zajištěné. To jednání však bylo tak emotivní, že pan profesor Kotalík, který se mě vehementně zastával, a kterého si strašně vážím, praštil hůlkou o stůl, řekl, že tam nebude, a odešel.

Chystáte další ročníky soutěže?

Přišly bohužel doby, kdy nemáme šanci soutěž zajistit personálně. Příprava takové soutěže znamená jednoho člověka, který se tomu bude naplno věnovat půl roku. Brněnská fakulta architektury měla jednu úžasnou věc, kterou už bohužel zrušila. To byla bakalářská praxe. U nás díky tomu trávil vždy jeden školní rok bakalář brněnské fakulty architektury. Byli to všechno šikovní lidé, řada z nich u nás zakotvila natrvalo, a právě tito praktikanti dostali na starost přípravu té soutěže. Samozřejmě jsme jim pomáhali, pro ně to bylo zajímavé a mělo to výsledek. Nejsme ovšem státní instituce, musíme si na sebe vydělat, a proto si v současnosti nemůžeme dovolit vyčlenit jednoho člověka na přípravu této soutěže. To je důvod, proč ta soutěž umřela. Zatím.

Takže je možná její obnova?

To nevylučuji, ale jak jsem již zmínil, a jak vám potvrdí většina architektů v zemi, situace v našem oboru je nyní taková, že boj o zakázky je lítý. Ceny jsou nehorázně dumpingové, a to je velký nešvar.

Navzdory těmto nepříznivým okolnostem, nebo možná právě kvůli nim, měl byste nějakou radu pro začínající podnikatele ve vašem oboru?

Když neumíte plavat, je potřeba do vody skočit, protože když budete špekulovat, tak to přešpekulujete, a nic pořádného se nenarodí. Prostě se nebát. Jít do toho. Ale musím objektivně říct, že pro začínající kolegy je teď doba neskonale těžší, nedostatek zakázek je opravdu značný. Útlum je v bytové výstavbě, ve veřejných zakázkách, v industriální sféře, tam se začínající neprosadí. Ti mají šanci třeba v obchodních jednotkách, v interiérech, ale ta síť je dnes prakticky dobudována. Složitost situace vidíme i na obrovském zájmu o práci u nás. Například vloni jsme vybírali kolegu do naší náchodské pobočky, vyhlásili jsme výběrové řízení a během dne se přihlásilo asi sedmnáct zájemců. Na pohovory jsme jich vybrali sedm, a kolega, kterého jsme vybrali, byl opravdu dobrou volbou.

Co smýšlíte o současných všeobecných podmínkách pro podnikatele v České republice?

Já bych řekl, že to není tak tragické, jak se často uvádí. Tyto podmínky považuji za nesmírně byrokratické celoevropsky. Nebo alespoň v té německé části Evropy, v té anglosaské je to jednodušší. Naše razítkovací tradice a papírové alibi úplně na všechno z dob Rakouska-Uherska je někdy strašlivé.

Ovlivnila nějak Evropská unie práci ve Vašem oboru?

Ano, zásadně. Ovlivnila ji dvěma způsoby, jednak změnou norem, „posichrování“ se proti všemu nabírá někdy komických rozměrů. Mohu uvést příklad. Do roku 2003 jsme projektovali dešťové svody určitých rozměrů. Pak přišla nová norma z Bruselu, podle které u nás od prvního ledna následujícího roku začalo pršet dvakrát tolik, protože ty roury musely být dvakrát tlustší. Anebo další příklad, který jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži. O schopnostech našich vyjednavačů v Bruselu. Projektujeme do roka dva nebo tři norské dřevěné domy. Norsko není člen Evropské unie a my jsme se snažili u nás tyto norské dřevostavby plně legitimizovat. Narazili jsme na všemožné problémy – jejich sádrokarton není evropský sádrokarton, jejich tepelná izolace není evropská tepelná izolace, a další. Vším bychom se prokousali, ale skončili jsme u požárních norem. Norsko, kde jsou prakticky všechny stavby ze dřeva, má nesmírně jednoduché požární předpisy, protože oni ze zkušenosti přesně vědí, jak se takový dřevěný dům bude při požáru chovat. Zatímco my si tu myslíme, že to hoření vylepšíme normou, a proto máme jakousi legislativu. Abychom ten dům mohli legálně dovézt a postavit, museli bychom nechat některé jeho díly zde pokusně shořet, což by byla částka zhruba dvou milionů. To nebyl dovozce ochoten ani schopen zaplatit. Ptali jsme se tedy v Norsku, jak je to možné? Vždyť jenom tahle jedna firma vyrábí dřevěných domků tisíc pět set za rok. Jak je možné, že je běžně staví v Německu, Holandsku, Belgii, když to jsou členské země EU? Odpověď je jednoduchá. Tyto státy mají vyjednanou výjimku do roku 2020, my nemáme žádnou.

Jak si představujete další vývoj Vaší firmy?

Mám celkem jasnou představu. Vloni jsme velmi intenzivně pracovali na projektu Vize 2016, který pojednává o tom, kam bychom chtěli dále směřovat. Nehodláme se zvětšovat, protože v případě velkého projektu je vždy možné tým rozšířit o nějaké externisty. Chceme zvýšit kvalitu, nejen toho, co děláme, ale i v přesahu věcí. Dnes už je běžné, že klient potřebuje služby od sehnání pozemku, zajištění financování až po spolupráci při získání dotací, ať už tuzemských nebo evropských. Naše spektrum služeb a péče o zákazníka musí být opravdu maximální. Druhý směr, kterým se chceme vydat, je dostat se na zahraniční trhy. To je strašlivě obtížné, zatím máme nějaké pokusy, například práce v Soči a Kaliningradu, práce s odkazem Hieronyma Bosche v Nizozemí.

Předloni v květnu jsme zrealizovali orloj s tématikou posledního soudu inspirovaný obrazy Hieronyma Bosche. Orloj je vysoký devět a půl metru a projekt jsme kreslili v Náchodě.  Nachází se ve světovém centru Hieronyma Bosche v ’s-Hertogenbosch, které jsme také vymysleli, a to v rámci Nadace Hieronymus, kterou jsem založil v roce 1993. Nadace vznikla na popud objevu přemalované postavy na obraze Dvanáctiletý Ježíš v chrámu ze sbírek opočenského zámku. Tehdy jsem si o tom přečetl paradoxně v Právu, a usmyslel jsem si, že jestli někdy Atelier Tsunami s něčím sponzorsky spojíme, tak to bude Hieronymus Bosch. Je to totiž jméno, které stejně jako slovo tsunami zná celý svět. Hieronymus Bosch byl mimo prostor a čas, tím co tvořil.  Ale to je asi na jiné povídání.

Je zřejmé, že výtvarné umění je Vaší velkou vášní. Čemu se dál věnujete ve svém volném čase?

Snažím se spojit to málo volného času s tím, abych neshnil. Je o mně všeobecně známo, že všude, kde je to jen možné, jezdím na kole. Takže i některé renomované firmy si už zvykly, že místo pana architekta v obleku tam přijede blázen ve zpoceném tričku. Na kole ročně absolvuji od deseti do dvanácti tisíc kilometrů, abych kompenzoval to duševno také fyzičnem. Také mám moc rád hudbu, tu dobrou, ve všech podobách. Snad jen dechovku si nepouštím, ale tím se o ní nevyjadřuji nijak hanlivě, zahrát opravdu dobře dechovku umí strašně málo muzikantů. 

Sdílet článek

Čtěte také