Jaromír Mertlík

Společnost BATIST Medical a. s. je předním výrobcem a distributorem zdravotnických a hygienických prostředků v ČR. Byla založena v roce 1992 se specializací na výrobu obvazového materiálu z gázy. V roce 1998 vybudovala v Červeném Kostelci speciální prostory, které splňují přísné hygienické požadavky pro výrobu sterilních zdravotnických potřeb. V roce 2010 byl BATIST rozdělen na dvě samostatné společnosti - výrobní část BATIST, s. r. o. a distribuční část BATIST Medical a. s.. Distribuční část poté v roce 2011 prošla akvizicí se švédskou nadnárodní skupinou OneMed a zařadila se tímto do její struktury. Dnes patří BATIST k profesionálním výrobcům a distributorům zdravotnických prostředků nejen na českém trhu. Jeho aktivity se zaměřují výrazně proexportním směrem a své výrobky dodává do více než třiceti zemí za hranice České republiky

Jak jste se dostal k podnikání?

To jsme opravdu hodně hluboko v historii. Studoval jsem strojní školu, ale nikdy jsem v tomto oboru nepracoval. Po škole jsem nastoupil do nejbližší firmy, kterou byla firma Rico. Tam jsem pracoval sedmnáct let. Začal jsem na údržbě, pak mistroval ve výrobě a končil jako ředitel závodu. A po sedmnácti letech mě jakási nespokojenost se způsobem vedení a privatizace podniku vedla k tomu, že jsem už nechtěl zůstat a rozhodl jsem se zkusit něco nového.

Kam vedla Vaše cesta?

K založení společnosti Batist. K počátku podnikání naprosto od nuly. Začínali jsme s jedním zaměstnancem v pronajaté dílně naproti čerpací stanici v České Skalici. Pro mnoho lidí nepochopitelný krok.

Kde se zrodil nápad založit firmu Batist a věnovat se právě tomuto oboru?

Ten nápad se zrodil doma a vznikl, jak už jsem řekl, na základě nespokojenosti v práci. Domnívám se, že ten, kdo je v práci nespokojený, tak místo toho, aby trávil čas lamentováním nad tím, jak je to nesnesitelné, měl by zkusit jít sám za svým štěstím, tak jak si ho v hlavě vysnil. Navíc jsem se chtěl věnovat oboru, o kterém jsem něco věděl z předchozí práce, a to byl textil. Začínali jsme totiž jako textilní firma, to byl ten prvotní nápad. Zdravotnický materiál jsme v sortimentu měli také, ale ne dominantně. A říkal jsem si, že bychom na trhu mohli obstát. To byl rok 1992.

Jaké oblečení jste vyráběli? 

Dámské šaty, košile, kalhoty, nebylo to luxusní oblečení, ale standardní konfekce, která se bude prodávat. 

Pod značkou Batist?

Ano, existovalo oblečení, které jsme prodávali a mělo značku Batist, to ano, ale ne že by to byla značka, kterou bychom už v tom prvním roce systematicky budovali.

Proč jste vlastně pro firmu zvolili název Batist?

To je prosté. Batist je druh textilní tkaniny. Je to jemná tkanina v plátnové vazbě ze stoprocentní bavlny. A pokud vezmeme gázu, tak to je stoprocentní bavlna v plátnové vazbě. Batistové byly kdysi třeba košilky na miminka nebo kapesníčky.

Jak jste si tehdy sháněli zákazníky?

Po obchodech, po soukromých prodejnách. Tehdy byla krásná doba na to, že byla-li soukromá firma, tak od ní každý očekával něco navíc, nějaké lepší služby, nějakou lepší kvalitu a ti obchodníci byli otevřenější. Z tohoto pohledu se obchodovalo snadněji než dnes.

Co ve vývoji firmy následovalo?

Roky práce (smích). Prvního června 1992 jsme přijímali prvního zaměstnance a do konce roku nás bylo možná celkem dvanáct a postupně jsme každý rok rostli o násobek, někdy i o víc než násobek. A rozšiřovali jsme sortiment, poznávali jsme víc, který obor je lepší a nakonec jsme od šití oblečení do dvou let úplně upustili a soustředili se jen na zdravotnický materiál.

Dařilo se vám?

Dařilo, ale postupně firmu ekonomicky držela hlavně zdravotnická výroba. To oblečení si vydělalo samo na sebe a pak už ani to ne. A tak zdravotnický obor zvítězil. To bylo na konci roku 1993. A v lednu 1994 jsme se stěhovali do nových prostor bývalé továrny Mileta v České Skalici a tam jsme už vyráběli jen zdravotnický materiál. ­­­Pronajali si opravdu obrovský prostor, ale ten se nám dařilo poměrně rychle zaplnit. Výroba se rozšiřovala a šlo to skutečně dynamicky. Jestli jsme jeden rok udělali obrat dvacet milionů, tak druhý rok to bylo už čtyřicet milionů a šlo to v násobcích. Tam jsme byli do roku 1998, do pololetí, kdy jsme už dva roky předtím připravovali prostory tady v Červeném Kostelci, abychom se mohli přestěhovat a získat prostory větší a hlavně vlastní.

Kolik v té době měla firma zaměstnanců?

Myslím tak 75 nebo 78. A protože jsme nechtěli přijít o stávající zaměstnance z České Skalice, koupili jsme tehdy skříňovou Avii a vozili je z České Skalice ráno a odpoledne na směny. Chtěli jsme přejít i s kolektivem, protože lidé, kteří něco umí, jsou to nejdražší, co firma má.

Jak jste narazili na tento objekt?

To je dlouhá historie. Byli jsme se tady podívat už asi v roce 1995. V té době byl objekt prázdný, patřil restituentům, vnukům továrníka Kejzlara. Cena ale byla příliš vysoká a objekt byl v tak špatném stavu, že když jsem ho poprvé viděl, tak jsem si říkal: „Ne, to nikdy nekoupím.“ Sešel se rok s rokem a my jsme se znovu vrátili. Asi po třičtvrtě roce jednání jsme dospěli k dohodě a objekt jsme postupně nakoupili. Samozřejmě všechno z úvěrových peněz.

K čemu původně nemovitost sloužila?

Jedna část byl vývoj Elitexu. To byla budova, která byla trochu v pořádku, v dalších objektech ale byla strojní traktorová stanice a to byly objekty, které byly v neobyvatelném stavu, zralé spíš na zboření než rekonstrukci.



Jak si tehdy Batist stál?

Tehdy jsme prodávali jen na českém trhu a už přímo do nemocnic, protože distributorské články, tak jak byly z dřívějška nastavené, postupně končily. To, že jsme si našli cestu ke konečnému zákazníkovi, nám myslím zachránilo existenci. Kontakt s konečným zákazníkem byl jednak přímý z hlediska obchodu, ale i služeb. Zákazník tak postupně docházel k důvěře v dodavatele, tedy v nás, a nás zase inspiroval svými potřebami k tomu, abychom patřičně upravovali výrobní program. Takže to byla taková symbióza dodavatel-odběratel.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní požadavek ze strany odběratele?

Asi nejpodstatnější změna byla, že jsme se jednou ve fakultní nemocnici dostali do jednání ve smyslu, že mají pracoviště, takzvané sterilky, kde zaměstnávají denně desítky lidí na to, aby výrobky, které my jim dodáme, uložily do sáčků, vysterilizovaly a daly na operace. Dostali jsme se do debaty, proč bychom toto nezajistili my. A to byl první impuls k tomu, že jsme se začali věnovat sterilní výrobě. A myslím si, že je to už určitě deset let, kdy nás sterilní výroba ekonomicky drží.

Měli jste tehdy konkurenci?

Samozřejmě. Byl tady historicky dominantní výrobce, který měl monopol na trhu. Pak sem vstoupila nadnárodní firma, která tuto firmu koupila nebo zprivatizovala, ať už to řekneme jakkoliv. Na to sem vstoupila rakouská firma, která tady také začala obchodovat, takže bych řekl, že v konkurenčním prostředí začalo přituhovat zejména v letech 1993 a 1994.

Vy jste ale na trhu obstáli. Co bylo vaší největší výhodou?

Možná to bude znít jako klišé, ale myslím si, že spolehlivost a serióznost a v neposlední řadě přiměřené ceny. Obzvlášť spolehlivost je v našem oboru důležitá. Nemocnice zavolá a druhý den chce výrobek. My ten výrobek už intuitivně doplňujeme na skladě, abychom uměli na požadavek okamžitě reagovat. A když je požadavek takový, že to není standardní výrobek, pak je to věc najít způsob výroby, odzkoušet vzorky, dohodnout cenu a pak řešit dodání. Přizpůsobit se požadavkům zákazníka, modifikovat výrobky podle jejich přání, to byl klíč k úspěchu. To jsme na trhu nabízeli jako první a hodně nám to v obchodě pomáhalo.

Jistě i díky tomu to dnes už není jen o tuzemském trhu.

Přesně tak. Tuším, že loni jsme překonali hranici, že méně než padesát procent prodáváme v Čechách a větší díl se prodává po Evropě a ten trend je trvale vzrůstající.

Kdy došlo k tomu, že jste vstoupili na zahraniční trhy?

Myslím si, že první dodávky byly někde v roce 2001. To jsme získávali klientelu v Německu. Jezdili jsme do distribučních firem a nabízeli jsme své služby dodávek našich výrobků, které jsme byli schopni realizovat promptně. Mnohem rychleji, než by je mohli mít z Číny. Navíc jsme byli schopni je vyrobit pod jejich značkou, jak si přáli. Máme obchodní partnery, se kterými obchodujeme deset let, ten obchod někde vyrostl, někde nám uniká, ale to je vývoj. S tím souvisí i společnost, kterou jsme zakládali přímo v Bratislavě, abychom mohli mít kancelář a kontakt se zákazníky na Slovensku.

Vzpomenete si na první zakázku do zahraničí, pominu-li Slovensko?

Možná to byla dodávka buničité vaty pro nějakou firmu u Drážďan. To byl výsledek několika jednání, posílání vzorků a laboratorního testování. Musím říct, že to zahraničí nás učilo a nutilo dostat se do evropských standardů se vším všudy. A jestli v roce 2003 nějaký zákazník z Německa řekl, že k nám chce přijet na výrobní audit, tak jsem s klidným srdcem říkal: „Samozřejmě, budeme rádi.“, aby i ten zákazník na vlastní oči viděl, že firma Batist něco umí a je nějak uspořádaná.

Jaký jste měl tehdy pocit, když jste tu první zahraniční zakázku dostali?

Teda že by ve mně byl pocit nějakého vítězství, to si už teda nepamatuju (smích). Ale určitě to potěšení udělalo. Ten trh byl pro nás poměrně neznámý.

Jaké státy následovaly?

Po Německu přišlo Slovensko. To se postupně dostalo do poměrně velikého obratu a následovalo Polsko. Tam jsme z hlediska našeho zájmu také založili pobočku a začali jsme tam působit tak, abychom se dostávali opět přímo k zákazníkům. Ale mimo to dodávky směřovaly i do Švýcarska, Portugalska, do Slovinska a podobně. Někdy v roce 2007 jsme počítali, do kolika států vyvážíme a bylo jich kolem třiceti. Byl tam už i Střední východ, vystavovali jsme v Dubaji a tam jsme se rozhlíželi po zákaznících trochu dál od nás. Dnes už je ten počet ještě vyšší.

Vyskytl se někdy v období růstu firmy nějaký okamžik, kdy vám třeba osud nebyl úplně nakloněn a něco se zadrhlo?

To samozřejmě nastalo. Nás trvale provázela tíživá situace ve finančních tocích. V roce 1994 nemocnice platily ještě na termín, ale tak jak přibývaly roky, postupně se to zhoršovalo a zhoršovalo, až se to dostávalo do stavu, kdy pro nás byl téměř neřešitelný problém udržet ekonomický chod firmy. Měli jsme hodně prodaného zboží, ale pokud fakultní nemocnice nakoupí za tři sta tisíc měsíčně a zaplatí vám až za čtrnáct měsíců, tak je to hodně velký problém a kapitálově slabší firma to nemusí vydržet. Bylo dokonce období, kdy jsme i s našimi konkurenty jednali o tom, jak postupovat proti tomuto systému, který si z nás udělal záložní finanční polštář.  

Přišlo období, kdy jste měl pochybnost o oboru podnikání?

Ne, to ne. Podnikáme v oboru spotřebního zdravotnického materiálu a věděl jsem, že je to obor možná ne tak lukrativní, ale prakticky pokud si nezkazíme jméno špatným servisem nebo špatnou kvalitou, že na tom trhu máme šanci uspět. A to se nakonec ukázalo i v roce 2008 - pokud některé firmy měly poklesy v prodejích a vůbec ve finanční situaci a končily, tak my jsme trvale zaznamenávali růst prodejů.

Když jste začínal s podnikáním, tak jste jistě měl nějakou představu o budoucím vývoji firmy. Byla jiná v porovnání s realitou?

Možná z pohledu představ na začátku a situace dnes je to rozdíl v představách o velikosti firmy. Ze začátku člověk neměl vůbec představu, že by se firma dala vybudovat do takových rozměrů a významu v oboru v rámci Čech a v rámci kontextu Evropy. To na začátku určitě nebylo. Když ale s firmou začnete, nastoupíte do vlaku, vlak se rozjíždí, a pokud se nechcete zastavit, tak musíte přikládat a přikládat.

Když se budeme pohybovat v obecné rovině, čeho si v podnikání vážíte nejvíc?

Já jsem z těch, kteří si zakládají na tom, že řečené slovo platí. To znamená serióznost. A pokud se na něčem dohodnu, dodržím. Neříkám, že se daří úplně všechno vždycky na sto procent, ale měl bych mít tu páteř říct: „Dobře, nejde mně to, budu to muset udělat jinak“.  A pak samozřejmě určitá ambice někam to dotáhnout. A to si myslím, že kdo do podnikání vstoupí opravdově, tak tu ambici má.



Co podle vás podnikání v našich zeměpisných šířkách nejvíc škodí?

Musím říct, že hlavně špatná vymahatelnost práva. Je až k nevíře, v jak nevyvážených pozicích jsou mnohdy dlužník a věřitel. A v těch začátcích to byl ještě problém získat úvěr na provoz, ale to už je dnes věc, která je minulostí, a firma, která má výsledky, tak je schopná získat pomoc banky.

Podle čeho si vybíráte zaměstnance a kolik jich dnes firma má?

Dlouhou dobu, kdy jsem přijímal zaměstnance do výroby, jsem si jaksi nikdy neodpustil poznámku, že chci do práce lidi, kteří chtějí a mají přirozenou potřebu pracovat. S tím pak souvisí i svědomitost a zodpovědnost zaměstnanců, protože jestli zabalím do setu na určitý operační výkon něco jiného, tak tomu pacientovi mohu způsobit komplikaci. Pracovní kolektiv by měl spolu nějak sounáležitě vycházet. A pokud jsou lidi, kteří tohle neumějí, jsou to sólisté, tak to nejsou lidé, které bych ve firmě chtěl mít. Pokud jde o současný počet zaměstnanců, skupina tady v Červeném Kostelci jich má asi 290 a k tomu jsou firmy na Slovensku, tam je obchodní kancelář, kde je do deseti lidí a pak to je polská firma, pro kterou dodáváme a kde zařizujeme přímé obchody polským zákazníkům.

Firma Batist před nějakým časem změnila vlastníka.

Nějakou dobu jsem vnitřně cítil, že vlastně už mě ta firma svazuje víc, než bych chtěl. Byli tady syn i dcera dlouho zaměstnaní, každý měl svou pozici a do určité míry jsem hledal způsob, jak navázat dál. V té době, aniž bych já tomu jakkoliv chodil naproti, přišla významná nadnárodní skandinávská společnost z našeho oboru s nabídkou kapitálového vstupu do firmy s možností posílení naší pozice na evropském trhu.  Na základě společné dohody došlo k rozdělení firmy. Oddělila se výroba od obchodu, výroba zůstala dál pod značkou Batist s.r.o. v našich rukou, dnes už v rukou dcery. Nová obchodní firma Batist Medical a.s. je začleněna do skupiny společnosti OneMed, jde svou obchodní cestou, ale samozřejmě vazba na výrobu zůstává velmi úzká. Obchodní firmu řídí syn, takže jsme zůstali v pospolitosti, byť je to majetkově trochu jinak. Tohle probíhalo na přelomu let 2010/2011. V dubnu 2011 jsme celou akvizici ukončili a došlo k podpisu smluv, ale mezitím už probíhaly dohody tak, aby vlastník do připravené firmy vstoupil, takže těch věcí kolem bylo také hodně.

Jak se Vám při rozjíždění podnikání dařilo skloubit pracovní a soukromý život?

Byla to na jednu stranu krásná doba, kdy člověk práci nebral jako práci, prostě to byl život. Takže z tohoto pohledu s tím nebyl žádný problém. Určitá komplikace nastala, když jsme si dovolili s manželkou ten luxus mít po čtrnácti letech třetí dítě a vstoupila do toho mateřská dovolená. Vůbec podpora v rodině byla pro mě hodně důležitá. Na to jsem měl obrovské štěstí.

Měl jste čas na svoje koníčky?

Tak jak jsem říkal, člověk to dlouhou dobu nebral jako práci, bral to jako svůj život a nějaké koníčky, že bych chodil na ryby, to jsem nepěstoval. Rádi jsme jezdili lyžovat a čas jsem si na to našel, ale že bych toho času mohl věnovat nějak moc sám sobě, to se ani nedalo.

Čemu se věnujete ve volném čase dnes?

Takovým normálním věcem, tu nějaká pěší túra, tu nějaké kolo, tu nějaká práce na zahradě, nějaký čas věnuji včelám, které mám už od mládí. To jste mi připomněl, že mi manželka říkala, že když jsme začínali, tak jsem jí sliboval, že budu v práci tak čtyři dny v týdnu a že budeme mít víc času na sebe, tak to jsme nepořídili (smích).

Jak byste chtěl, aby si firma Batist stála za deset let?

Já doufám, že bude dál růst a bude patřit minimálně k evropské špičce ve své branži. 

Sdílet článek

Čtěte také