Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tím souhlasíte. Rozumím

Jiří Bartoň

29.11.2013
čtenost 967

Společnost ALUROL vznikla v roce 1992 a jako jedna z prvních v republice začala s výrobou hliníkových a plastových předokenních rolet, které v té době byly v zahraničí běžnou záležitostí. S postupným rozšiřováním výrobního programu se produkce zvýšila natolik, že původní i další pronajaté prostory už nestačily a firma v roce 1999 zakoupila průmyslový objekt, který je jejím sídlem dodnes. V současnosti ALUROL kromě rolet mnoha druhů vyrábí také žaluzie, garážová vrata, vjezdové brány, markýzy nebo montované garáže. Používá materiály renomovaných evropských firem a klade důraz na perfektní výrobek, skvělý servis a vstřícnost v jednání se zákazníky.

Jiří Bartoň

Co je Vaše původní povolání a jak  jste se dostal k oboru podnikání, kterému se dnes věnujete?

Vyučil jsem se soustružníkem. Pracoval jsem v národním podniku Stavostroj na tři směny na dílně a při tom jsem si dodělával večerní průmyslovku. Nejdřív dva roky a pak tříletou nástavbu, kterou jsem zakončil maturitou. Potom jsem začal ve Stavostroji dělat plánovače. Svým způsobem mi to trochu pomohlo v podnikání, protože jsem se dostal k oblasti ekonomiky, zásobám a obchodu. Navíc jsme spolupracovali s konstrukcí a s odbytem, a to byly oblasti, které se mi následně v podnikání také hodily. Když došlo v roce 1989 k převratu, přemýšlel jsem, co dělat.  Nejdřív jsem začal pronajímat chatu na horách (smích). Ale to není podnikání, ve kterém byste něco vytvářel. Osudným se mi pak stal fakt, že mám příbuzné v Německu, protože moje maminka byla Němka, tatínek Čech. Po revoluci za mnou přijel bratranec z Německa a začali jsme diskutovat o možnostech podnikání.  Říkal, že má známého, který dělá pro německou firmu Alulux, která vyrábí venkovní rolety, garážová vrata a tuhle oblast a jestli bych se do toho nechtěl pustit tady v Čechách. Vedli jsme o tom dlouhé debaty, protože jsem měl strach, a navíc bylo třeba složit nějaké peníze, pokud bych chtěl založit společnost. Nakonec mi bratranec řekl, že mi do začátku finančně pomůže a stal se prakticky hlavním společníkem firmy. V ní jsme pak byli ještě další dva. Tehdy jsem si na svůj vklad do firmy, což bylo dvacet tisíc korun, musel vypůjčit.

Kolik Vám bylo let, když jste začínal?

Já jsem v roce 1989 oslavil padesátiny.

A v padesáti jste přišel domů s tím, že začnete podnikat?

Ano. Přišel jsem domů po rozhovoru s bratrancem a oznámil jsem, že začneme podnikat. A to i přes to, že jsem měl obavy. Nebylo to jednoduché, lidi tady rolety moc neznali a nebyli na ně zvyklí.

Jak reagovala rodina?

Samozřejmě manželka z toho měla strach, protože jak jsem říkal, tak jsme si museli půjčit dvacet tisíc i na založení společnosti. A časem následovaly další půjčky - dvě stě tisíc, pět set tisíc. Pak jsem si musel půjčit ještě million, protože mi peníze na materiál stale nestačily – hliník byl drahý. Ale přes to všechno mě manželka vždy podporovala. Na základě její podpory jsem také do podnikání šel, protože kdyby nesouhlasila s tím, že dám do zástavy dům, chatu a tohle všechno, tak samozřejmě nebylo možné vzít si půjčky. Takže díky rodině jsem mohl vůbec začít.

Kdy to tedy bylo?

Oficiálně jsme společnost otevřeli v malé dílně u rodinného domku 28. února 1992, kdy jsme pozvali starostu a pár známých lidí. Tam jsme měli nářadí, které nám můj německý bratranec nakoupil, auto, které nám musel koupit také on, protože jsme na něj zkrátka neměli a začali jsme teda s tím podnikáním. Měli jsme neskutečné štěstí, protože jsme hned na počátku vyhráli výběrové řízení na dodávání rolet firmě ve Žďáru nad Sázavou. Ta vyráběla obytné kontejnery a my jsme na ně dělali rolety. Najednou byla objednávka sto rolet! Zvládli jsme to, ikdyž to bylo hodně těžké, protože jsme začínali v dílně ve dvou lidech. Ve dvou lidech jsme třeba skládali kamion - musím se smát, když si na to teď vzpomenu. To jsem ještě dělal ve Stavostroji, takže když nám přijel kamion s materiálem, běžel jsem ze Stavostroje, kde jsem si vzal propustku, skládal jsem kamion, pak jsem se vrátil zpátky do práce, odpoledne jsme na zboží z kamionu začali dělat, řezali, skládali, montovali, balili a pak si pro výrobky ze Žďáru postupně jezdili. To byla divočina (smích).

Na začátku podnikání jste tedy ještě chodil do práce?

Samozřejmě. Přišel jsem z práce, šel jsem do dílny, tam jsem do večera dělal, pak jsem šel do kanceláře, tam jsem měl klasický psací stroj , na kterém jsem až do noci ťukal objednávky, faktury a dodací listy a pak jsem šel spát. Tehdy jsem si nemohl dovolit žádnou sekretářku. Ale na co jsem už od začátku dbal, tak to byla účetní práce. To bylo jediné, na co jsem měl pomoc. Sehnal jsem si velmi pečlivou paní, která dělala účetní ve Stavostroji. Od začátku jsme tak účetnictví měli velmi dobře vedené, na což kladu důraz i dnes.

Kdy jste odešel ze zaměstnání a věnoval se pouze firmě?

Bylo to, tuším, ještě v roce 1992. To jsem dal výpověď a věnoval se jen podnikání, protože se to už nedalo zvládnout. Buď bych nedělal pořádně jedno nebo druhé a to jsem nechtěl.

ALUROL


Jak jste řešil výrobní prostory?


No bylo to komplikované. Kancelář vedle dílny nám brzy nestačila, tak jsme museli uvolnit dvě místnosti a sociální zařízení v rodinném domku – zaplať pámbu, že byl domek větší. Tam jsme udělali kanceláře. Nabral jsem další lidi – obchodníky, účetní a administrativní sílu a pracovali jsem v rodinném domku. Museli jsme přistavět ještě plechový sklad, který je vedle domu dodnes a už ho asi budu muset zbourat. Stále to však bylo málo a začali jsme shánět nové větší prostory. A tak jsme byli chvíli při cestě na Náchod v truhlárně, pak ve Stavostroji, a potom se mi naskytla možnost koupení tohoto areálu. Byl tu ale jeden háček. Už tehdy stál deset milionů korun, to byla pro mě neuvěřitelná částka.  Původně tento areál chtěla koupit Detecha, ale nakonec od koupě právě z důvodu vysoké ceny odstoupila. Naše firma ale prostory nutně potřebovala, takže jsme cenu akceptovali. Samozřejmě jsem mohl zaplatit jen část peněz a potřeboval jsem, aby mi na zbytek půjčila banka. Tehdy jsem oběhl asi pět nebo šest bank a žádná mi nechtěla půjčit, až jsem se domluvil v ČSOB, která mě vůbec neznala. A vyplatilo se jí to, protože jsem samozřejmě splatil všechno do koruny včetně úroků a dnes je areál bez úvěru.

Dařilo se vám tehdy i s tak vysokým závazkem?

Dařilo. Firma se dál rozrůstala a sílila. Postupně jsme museli nabírat další lidi. Roční obraty překračovaly i hranici padesát milionů korun. Mezitím došlo k tomu, že jeden společník odstoupil. Pak jsem se vyrovnal i se svým bratrancem z Německa, kterému se to určitě vyplatilo, že mě ze začátku podporoval. A já jsem to také náležitě ocenil, protože nebýt jeho, tak bych začátek z finančního hlediska nezvládl. Vypořádal jsem se se společníky a stal se jediným majitelem. Dnes už jsme na to opět tři – já, syn a dcera.

Jak vycházíte se svými zaměstnanci?

Myslím si, že když se jich zeptáte, a to není otázka toho, že bych se chtěl chlubit, tak řeknou, že jsou spokojení. Fluktuace je u nás velmi nízká. Odešli asi tři lidi a z toho se dva opět vrátili.

Nastal ve vašem podnikání nějaký významný okamžik, který vám hodně pomohl?

Moje manželka, která je učitelka, je hodně iniciativní. Jednoho dne zvedla telefon, zavolala do televize a spojila se s Přemkem Podlahou, jestli by se mu nehodila raportáž o roletách. A představte si, že hodila. Receptář měl obrovskou sledovanost a v téhle oblasti výrobků jsme byli jedni z prvních v republice, tak nám to pomohlo. Ale tak rychle to zase nešlo, protože Češi nebyli na rolety zvyklí, maximálně na žaluzie. Takže zájem narůstal postupně.

Jak jste přišli ke své první velké objednávce?

První objednávku jsme získali právě po odvysílání reportáže v Receptáři. Prakticky nám paní po tomhle pořadu volala, že potřebuje rolety do obytných kontejnerů. A těch jsme dělali až čtyři sta za měsíc.

Propagaci Alurolu tedy od počátku zajišťovala manželka?

Ano. Kromě toho, že volala do televize Přemku Podlahovi, tak zajišťovala články do časopisů, abychom se zviditelnili.

Vzpomenete si na moment, kdy jste měl v podnikání opravdu velkou radost?

Určitě toho bylo víc, ale jsou takové příhody, na které člověk rád vzpomíná. Do těch rolet se totiž balí lamely a Němci nám jednou dodali dva druhy. A jedny lamely tam nepasovaly, ale zákazník si měl pro rolety brzy přijet. Tak jsme je nakonec zkusili smíchat dohromady a ono to vyšlo. Tehdy jsme z toho měli takovou radost, že jsme se všichni namazali. Díky té dodávce jsme dostali další zakázky. A to nám pomohlo.

Stěžejním výrobkem byly od prvopočátku předokenní rolety?

Nejdřív jsme dělali jen rolety. Asi až po dvou letech jsme začali dělat garážová vrata, ať už rolovací nebo sekční. Mezi tím jsme ještě navázali kontakt s firmou Siebau, od které jsme brali kompletní garáže, ale vzhledem k ceně jsme od toho upustili, protože zájem nebyl takový, jak jsme si představovali.

Rozšíření o garážová vrata zapříčinila poptávka zákazníků nebo jste vycítili příležitost?

Byla to poptávka zákazníků a chtěli jsme rozšířit sortiment, protože rolety se nám zdáli přece jen málo. I když rolet děláme mnoho druhů – předokenní, nadokenní, teď ještě se sítěmi a s motorem, bez motoru, na ruční ovládání, na dálkové ovládání a tak dále. Pak jsme přidali do portfólia ještě brány.

Jak se vám daří držet krok s okolním světem? Dnes už se funkčnost domu ovládá mobilními telefony.

Jistě, tyhle možnosti už tady jsou a my je nabízíme také. Spolupracujeme totiž s firmou Somsy, takže zákazník, pokud nechce ráno obíhat dům a rolety vytahovat ručně, je může ovládat třeba z gauče.

Jak hodně se liší současný zákazník od zákazníka z doby, kdy jste s podnikáním začínal?

No to hodně (smích). Protože na tom začátku jsme byli jediní, takže ti zákazníci neměli zase takový výběr. Dnes je firem řada a zákazníci mají možnost si vybírat. Bohužel někdy jdou pouze po ceně bez ohledu na to, jestli koupí kvalitní nebo nekvalitní výrobek. Musím se přiznat, že kromě toho, že jsem vždycky dbal na to, abychom měli v pořádku účetnictví, tak jsem chtěl mít dobře zajištěný servis. Tady vycházím z vlastních požadavků, protože když si něco kupuji, tak se vždy zajímám o servis. Proto jsem na něj od počátku ve firmě dbal a vždy jsme se snažili zákazníkům vyjít vstříc. Máme například garážová vrata u hasičů ve Velkém Poříčí. Ti kdyby zavolali, že jim nefungují vrata, tak tam skutečně musíme hned jet, abychom to byli schopni okamžitě opravit, protože na tom mohou záviset lidské životy. A i když nás servis stojí dost peněz a není výdělečný, patří k solidnímu jménu firmy.

To asi dokáží ocenit i české celebrity. Pokud vím, dodávali jste rolety i do domu Lucie Bílé. Jak jste se k ní dostali?

Úplnou náhodou. Volal nám pán, který zajišťoval stavbu jejího domu a získal na nás doporučení. Lucie Bílá se dokonce po čase vyjádřila, že rolety jsou to jediné, co jí na tom baráku funguje (smích).

Čeho si mezi podnikateli nejvíc vážíte?

Dodržení daného slova. Zároveň to pokládám za základ slušného podnikání. V řadě případů jsem volal majitelům firem, kteří nám zadali zakázku a prosili nás, jestli můžeme začít s výrobou bez zálohy, že po dodání určitě zaplatí a bohužel řada z nich to nedodržela. Prakticky od začátku podnikání se částka za nezaplacené faktury pohybuje kolem pěti milionů korun. Firmy prostě nezaplatily a vzápětí, třeba za dva měsíce, šly do konkurzu.  Což věděly už při objednávce. Vážím si poctivosti a dodržení daného slova. Já osobně jsem od počátku nikdy nedlužil nikomu ani korunu. Všechno jsem se snažil zaplatit a všechno jsem také zaplatil.

Dodáváte svoje výrobky i za hranice České republiky?

Výrobky jsme dodávali do zahraničí nepřímo přes dodavatele rodinných domů, ale přímí vývozci nejsme.

Kolik máte v současnosti zaměstnanců?

Teď třiadvacet. A byly doby, kdy, jak jsem říkal, jsme dosahovali obratů kolem 50 milionů ročně, tak to jsme měli zhruba o deset lidí víc. Postupně jsme museli počet zaměstnanců snižovat, ale řešili jsme to odchody do důchodů, ne propouštěním. Dnes mám zaměstnance, kteří tady dělají i dvacet let, někteří jsou tu od začátku. A nedovedu si představit, že bych je měl propustit.

Komplikuje vám současná ekonomická situace podnikání?

Bohužel ano. Krize se na nás podepsala v tom, že nám klesly obraty a řekl bych, že dost. Nevím ještě, jak dopadne letošní rok, ale tak 20 až 25 procent to bude. Šlo to dolů ruku v ruce se stavebnictvím, firmy přestaly investovat, což vidím i sám na své firmě. Kdyby nám neteklo do střechy, tak bych ji neopravoval. Teď ke konci roku mám pocit, že se to ve firmách trochu uvolňuje, ale koncoví zákazníci výrazně šetří. To je úplně jednoznačné.

Čím podle Vás stát nejvíc škodí podnikatelskému prostředí?

Já si myslím, že složitostí. Jako by byl podnikatel něčím nežádoucím. Vidím to jako nelogičnost a mám pocit, že tím podnikatelům škodí. Složitosti některých daňových i ostatních zákonů, ve kterých se člověk není schopen ani zorientovat, jsou strašné. My si nemůžeme dovolit mít tady člověka, který bude studovat tyhle záležitosti a věnovat se jenom tomu. Myslím si, že toho stát na podnikatele nakládá hodně.

Nastal někdy okamžik, kdy jste o svém podnikání pochyboval?

To snad ani ne. Ale měl jsem období, kdy jsem byl utahaný a otrávený z některých situací, a uvažoval jsem o tom, že firmu prodám, to se přiznám. Ale dnes je ta doba, kdy bych firmu mohl zajímavě prodat, pryč. Rozhodně bych za ni nedostal tolik, kolik jsem do ní vložil.

Je v podnikání nějaká vlastost, kterou si snažíte udržet?

Lidskost. Řídil jsem se vždy tím, že pokud budu sám dodržovat lidskou slušnost, tak že i vůči mně se ostatní budou chovat slušně. A myslím si, že se mi to vyplatilo.

Kde byste rád viděl svou firmu za deset let?

Vzhledem ke svému věku si už velké cíle nedávám. Rád bych, aby se firma dostala na úroveň, kterou jsme měli, když jsme dosahovali lepších obratů. Také by mě potěšilo i další rozšíření sortimentu. Jenže s tím by souvisely nároky na další výrobní prostory a to chce člověka plného elánu a plného síly, který by to řešil.

Jak jste si své podnikání původně představoval?

Když jsem do toho šel, tak jsem moc velkou vizi, to se přiznám, neměl. Každopádně jsem chtěl odejít ze zaměstnání. V tu dobu mi stačilo, abych uživil rodinu. Ale postupně se ty moje nároky zvyšovaly a já se do podnikání tak nějak vžil, začalo mě to opravdu bavit, ne, že by mě to nebavilo za začátku, ale to jsem z toho ještě měl obavy. Pak mě úplně pohltilo a už jsem ani nepřemýšlel nad tím, jestli jsem udělal nebo neudělal dobře, když jsem s podnikáním začal a jenom jsem to chtěl táhnout dál a výš.

Co je podle Vás nejdůležitější pro správný chod firmy?

Ve firmě je podle mě velmi důležitá dobrá atmosféra mezi lidmi. Bez ní to nejde. Lidi musí chodit do práce rádi. A pak je důležité mít kolem sebe chytré lidi. Vždycky jsem zaměstnancům říkal, že budu rád, když budou chytřejší než já. A budu šťastný, že tady mám řadu chytrých lidí. A nikdy mi to nebude vadit, naopak. Je důležité obklopit se schopnými lidmi a nekoukat na to, že vás některý převyšuje.

Měl jste a máte čas na nějaké koníčky?

Já jsem jich nikdy moc neměl. Na stará kolena jsem začal hrát tenis, na ten jsem si čas udělal. A rád jsem jezdil na chatu. Jeden čas jsem se věnoval i cyklistice, ale to mi doktoři zakázali. Teď mě dcera přesvědčuje na golf, tak uvidíme, jestli mi to zdraví dovolí. Líbilo by se mi to. 

Čtěte také