Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tím souhlasíte. Rozumím

Karel Langr

25.1.2014
čtenost 2406

Když v roce 1991 koupil Václav Hašpl do stodoly rodinného domku v Machově první stroj na výrobu hřebíků, asi netušil, v jakého lídra na trhu jeho firma vyroste. V roce 1993 se stěhoval do větších pronajatých prostor v Hronově, aby o sedm let později koupil velký výrobní areál ve Velkém Poříčí, a v roce 2003 zahájil výrobu v dalším provozu v Hronově. V roce 2005 si stále rostoucí produkce a narůstající export vyžádaly transformaci z fyzické osoby na akciovou společnost. V roce 2012 bohužel zakladatel Václav Hašpl zemřel. Protože se ale jedná o rodinnou firmu, ve které drží všichni při sobě, funguje a prosperuje dál. V průběhu let také stále stoupá počet zaměstnanců, kterých je v současnosti 178. Roční výrobní kapacita činí 20 tisíc tun. Firma Hašpl a. s. se tak řadí mezi největší evropské výrobce hřebíků a 75 procent produkce exportuje prakticky do celé západní Evropy. Mezi její odbytiště patří například Německo, Rakousko, Maďarsko, Španělsko, Itálie, Francie, Švýcarsko, země Beneluxu a Skandinávie.

Karel Langr

Jak vznikl nápad založit firmu Hašpl a co mu předcházelo?

Nápad vznikl krátce po revoluci. Vystudoval jsem sice strojní průmyslovku, ale pracoval jsem v obchodním úseku v Kovopolu v Polici nad Metují, který vyráběl hřebíkové automaty a další tvářecí stroje, o které byl v té době vzhledem k nedostatku hřebíků obrovský zájem. Tak mě napadlo, jestli bychom jednu mašinu neměli koupit. Následovala velká rodinná porada, samozřejmě tchán, manželka, dva švagrové, a resumé bylo, že do toho půjdeme. V té době měl pan Hašpl vydaný živnostenský list a podnikání mohlo začít. Samozřejmě za ten stroj bylo nutné zaplatit, takže se musel vyřídit úvěr, proti kterému šel do zástavy dům, který pan Hašpl vlastnil v Machově, a který rodina vlastní dodnes. To se psal rok 1991 a jednalo se o částku, tuším, 700 tisíc korun. Část byla na stroje, část na materiál. A plni očekávání a elánu jsme v květnu začali ve staré stodole vyrábět první hřebíky. 

Jakému oboru se předtím věnoval pan Hašpl?

Pan Hašpl také pracoval v Kovopolu v Polici, byl strojař. Později přešel do Veby do Machova, stal se z něj textilák, ale pracoval tam na údržbě, takže ve strojařině působil dál. 

Kde se vzalo rozhodnutí, že koupíte stroj a vrhnete se do podnikání?

Byla to nějaká vnitřní síla, díky které jsme si řekli, že začneme podnikat a budeme dělat něco smysluplného. Jsem rád, že jsme se tehdy tak rozhodli. Díky prvnímu rozhodnutí a díky semknutí celé rodiny se firma dostala až tam, kde je v dnešní době. Vždycky jsme táhli za jeden provaz. Od začátku jsme byli rodinná firma a stále to trvá. Když se firma z fyzické osoby změnila na akciovou společnost, byl mezi akcionáři pan Hašpl a paní Hašplová, jejich dva synové, dcera – moje manželka a já. Nyní nás je už jen pět, ale firma je stále v rodinných rukách. 

S kolika zaměstnanci jste začínali?

My jsme začínali bez zaměstnanců. Opravu to fungovalo tak, že jsme si to vyšlapali hezky od nuly. Byli jsme tehdy stále ještě zaměstnaní a dělali jsme po odpolednách a po sobotách a nedělích. Za první tři roky jsme si neudělali o víkendu volno, bylo to velice drsné období. Na druhou stranu nám dnes nemůže nikdo říct, že jsme vybudovali firmu s přispěním někoho či něčeho. My jsme to opravdu vyválčili vlastníma rukama. Tuším, že asi až po půl roce jsme měli prvního zaměstnance. 

Už od začátku byl váš výrobní program postaven na hřebíkách?  

Ano, ale začali jsme jednoduššími věcmi. Byly to klasické stavební hřebíky, kolářské hřebíky, lepenkové hřebíky a podobně. Nicméně jsme cítili, že je nutné dál investovat. Byli jsme proto jedni z prvních, kteří začali hřebíky i válcovat. Asi v roce 1993 jsme si v Německu pořídili první válcovačku, která podle mých informací tehdy fungovala i v Drátovně Hlohovec, což byl v bývalém Československu největší výrobce hřebíků. Ty stroje byly ověřené, zanedlouho přibyl druhý, a náš sortiment se začal významně rozšiřovat.

Alfou a omegou každého výrobce je odbyt. Jak se vám dařilo zajišťovat tuto oblast?

V té době tady maloobchodní ani velkoobchodní síť nebyly až tak rozšířené. My jsme nejdřív začali dodávat do Ferony. První zahraniční obchod jsme udělali s Italy a bylo to poměrně velmi brzy. Najednou do Machova přijel kamion, aby odjel plný hřebíků, což bylo úsměvné.  Zpočátku jsme si export dělali sami, ale postupně do obchodního úseku přicházeli další lidé. 

Haspl2

Jak na vznikající firmu reagoval Machov a jeho obyvatelé?

Neměli jsme moc času sledovat okolí, ale řekl bych, že si lidi mysleli, že jsme se zbláznili. My jsme opravdu začali v létě ve staré stodole obtlučené prkny, a jen jsme si říkali, kde budeme dělat v zimě? Vždyť tady zimu nemůžeme přežít! Naštěstí jsme s manželkou už před revolucí plánovali, že si vedle Hašplových postavíme vlastní dům. Nějak jsme ale nestačili se stavbou začít, přesto že jsme už měli nakoupené cihly. A tak jsme je poskytli na dostavbu stodoly, abychom tam mohli jako firma fungovat i v mrazech. Zůstali jsme tam ještě následující dva roky. Byly to těžké začátky a zvládli jsme je asi jen díky elánu. Kdybychom v takových podmínkách měli začínat dnes, pochybuji, že bychom se do podnikání vůbec pustili.

Kupovali si od vás hřebíky i obyvatelé Machova?

Ano, kupovali si hřebíky i lidi z Machova (smích). 

Jak se Vám na začátku podnikání dařila skloubit práce s osobním životem?

Dařilo se to velice složitě, protože opravdu nebyl čas. Já jsem dřív hodně sportoval, hrál jsem aktivně fotbal, hokej a tenis. S příchodem podnikání byl čas výhradně na práci a tyhle věci musely jít stranou. Bohužel trošku stranou v začátku šla i rodina, protože skutečně nebylo kdy se jí věnovat. Ale všechno špatné je k něčemu dobré a i když jsme si první tři roky podnikání opravdu sáhli hluboko, tak by to bez toho prostě nešlo a dnes bychom nebyli tam, kde jsme. 

Nastal někdy okamžik, kdy někdo z rodiny měl pochybnosti o cestě, kterou jste se vydali?

Tady můžu mluvit jen za sebe. Já jsem vždycky věřil tomu, že pokud firmu rozjedeme do určité velikosti, tak máme šanci na trhu uspět. 

Stodola v Machově asi nebyla dlouho vyhovující prostor k podnikání.

To nebyla. Už v roce 1993 jsme se přestěhovali do pronájmu do Hronova. V rámci objektu jsme naše prostory stále rozšiřovali, ale stav už byl neudržitelný a proto jsme se začali poohlížet po něčem jiném. V roce 1998 jsme koupili současné místo podnikání ve Velkém Poříčí. 

Kolik máte v současnosti zaměstnanců?

Teď máme 178 zaměstnanců. Nárůst byl postupný, každým rokem jsme počet lidí navyšovali. Tento stav je ustálený asi od roku 2008. Tady bych rád podotknul, že základem úspěšné firmy jsou svědomití a zodpovědní zaměstnanci. A my je, zaplať pánbůh, máme. Bez nich by to nešlo. 

Bude počet zaměstnanců do budoucna ještě růst?

To je vždycky taková naše vnitřní diskuse, kam až růst či nerůst. Na jednu stranu si říkáme, že bychom měli přibrzdit, na druhou stranu se nám občas otevírají zajímavé možnosti. A o zajímavých možnostech je i současnost, kdy budeme dokupovat další technologie, s čímž souvisí i to, že bychom měli zaměstnat o něco víc lidí. 

Dotkla se vás krize?

Dotkla. Krize se podle mého názoru dotkla každého. V každé výrobě každého oboru podnikání firmy pocítily, že konkurenční boj opravdu zesílil. Snížily se obchodní marže a zvýšil se tlak na snížení výrobních nákladů a zvýšení produktivity. Tak to prostě je a musíme to brát jako realitu. S tím souvisí i to, že investujeme do velice kvalitních technologií, abychom byli schopni udržet kvalitu, protože bez ní výrobky na trh neumístíme. Snažíme se jít do co nejširšího sortimentu, proto jsme změnili i slogan a logo. Dnes to není jen Hašpl – váš výrobce hřebíků, ale Hašpl – žijeme spojováním. Začali jsme s prodejem vrutů, kování, ale i v té hřebíkové branži se snažíme jít do sortimentu, který jsme dříve nedělali. Vyrábíme nerezové hřebíky, hřebíky do plastu, brzy začneme vyrábět hřebíky na papír, to portfolio je opravdu velice široké.

Kde ve světě se mohou spotřebitelé s vašimi výrobky setkat?

Setkávají se s nimi opravdu skoro po celé Evropě. Dodáváme samozřejmě do České republiky a na Slovensko, ale také do Skandinávie, do Polska, Německa, Beneluxu, Francie, Španělska, Itálie, Anglie, Švýcarska, Rakouska, Maďarska a něco i na Balkán. Tedy de facto do celé Evropy. Netlačíme se například do Ruska ani do dalších východních zemí, protože zatím není možné obsáhnout všechno, navíc i tam se samozřejmě tyto výrobky vyrábí. Ale nikdy neříkáme nikdy. Je to možná jen otázka času. 

Čeho si v podnikání nejvíc vážíte?

Nejvíc si vážím toho, když člověk dodrží své slovo. Přece jen dnes situace na trzích není jednoduchá, takže ne každý je schopný dodržet to, co slíbil. Ale naše firma se tím řídí. 

Zmiňoval jste se, že jste v devadesátých letech hodně sportoval. Jak trávíte svůj volný čas nyní?

Za ty roky jsem si šel občas zahrát tenis nebo fotbal, ale je toho pochopitelně míň. Snažím se jezdit na kole a chodit občas na túry. 

Jak se v rodinné firmě odděluje práce od soukromí?

My se ve firmě vidíme opravdu hodně, ale po pracovní době už zase tolik ne. Není to o tom, že bychom skončili v práci a pak hned jeli k sobě na návštěvu, třeba já ke švagrovi, nebo švagr k nám, to asi ne, takhle to nefunguje. Ale na nervy si nelezeme (úsměv). Na začátku jsme si stanovili pravidla hry. Ta se snažíme dodržovat a i to firmu táhne dopředu. 

Jak zasvěcujete do chodu firmy své potomky? Chcete, aby ve vaší práci pokračovali?

My jsme nad tím zase až tolik nepřemýšleli. Pořád jsme v produktivním věku, tak to zatím příliš neřešíme. Je pravda, že by do firmy měla po vysokoškolských studiích nastoupit dcera, ale to nástupnictví budeme řešit možná za pět nebo deset let. Samozřejmě doufám, že firma bude do budoucna fungovat pod vedením naší rodiny, i když už se objevily nabídky, abychom firmu prodali. 

Když jste nabídku dostali, shodli jste se všichni na tom, že firmu neprodáte?

Ano, byli jsme hned za jedno. Shodli jsme se, že jsme schopni firmu řídit sami. Pokud by v budoucnu přišla výrazně zajímavá nabídka, tak bychom to možná zvažovali, ale všichni tady máme i kus srdíčka, a zatím se nám takovou věc udělat nechce. 

Netrpí vaše děti pocitem, že mají díky rodinné firmě nalajnovanou budoucnost?

To ne. Já jsem vlastně ani původně nechtěl, aby tady dcera pracovala. Nicméně dnes skutečně není jednoduché umístit mladého člověka bez praxe na trhu práce, tak jsem souhlasil s tím, že může pracovat u nás. Ale pokud si pak najde jiné místo, my ji rozhodně bránit nebudeme. Syn je na stavební průmyslovce v Hradci Králové, hraje tam i fotbal, ve kterém se mu daří, ovšem záleží čistě na něm, kterým směrem se po studiích vydá. Převzít firmu je neskutečná zodpovědnost. U nás jsou zaměstnané celé rodiny. Pokud by se s firmou cokoli dělo, tak vnímáme, že ty lidi tady mají příjem a že by to pro ně mohla být pohroma. 

Jaká je vaše současná pozice na českém trhu?

Co se týče výroby hřebíků a spojovacích prvků jsme číslo jedna. Samozřejmě hřebíky jsou náš základ, takže beru to, že v těch jsme největší výrobce a dodavatel. V evropském kontextu jsme jedni z největších. Největší nejsme, to ne, jsou tady další firmy, s některými i spolupracujeme. Velmi nadstandardní vztahy udržujeme například s nadnárodní firmou BeA CS. Tam jsou velmi féroví a čestní lidi, čehož si já osobně hodně vážím.

Jak se dá vůbec prvenství v tuzemsku uhájit?

Jedině prací. Já tvrdím, že podnikání je opravdu hodně o práci, občas o štěstí, ale na prvním místě je každodenní práce, bez které to prostě nejde. Důležitá je orientace na zákazníka. To je věc, které my přikládáme opravdu velký důraz.

Kde byste rád viděl firmu Hašpl za deset let?

To je velmi těžká odpověď. Řeknu to jinak. Naším snem je jeden společný areál, protože dva areály a dva provozy, které máme teď, jsou náročné. Lepší by bylo mít jeden provoz, kam bychom soustředili veškeré naše úsilí a vybudovali u něho sklady. To, kdyby se nám do deseti let podařilo, byl bych spokojený.

Čtěte také