Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tím souhlasíte. Rozumím

Milan Doležal

25.1.2014
čtenost 2129

Rodinná firma Doldy z Machova působí na českém trhu od roku 1988. Zabývá se výrobou ruksaků všech velikostí a zaměření a jejich doplňků a příslušenství. Předností výrobků je spolehlivost a vysoký komfort nošení. Batohy, které pochází z firemní vývojové dílny, jsou ušity z nejmodernějších materiálů a prochází náročným testováním. S Doldy batohy se můžete setkat nejen v České republice, ale vyvážejí se také do Německa, Lotyšska, Norska, Maďarska, Rakouska, Švédska, Litvy, Turecka a nově i do Korei.

Milan Doležal

Co jste dělal předtím, než jste začal podnikat?

Dělal jsem zásobování v JZD Bor a moje podnikání byla spíš náhoda. V roce 1988 jsem dostal povolení na montování lyží. Kolega Jarda Soumar dělal lezecké úvazky a horolezecké doplňky a ten mě víceméně navedl na ruksaky. Prý by bylo dobrý, kdybych já vymyslel ještě něco, protože bychom se mohli spojit. A že už má nějaké lidi z Ústí nad Orlicí, kteří by dělali péřové věci, bundy a podobně. No tak jsme vymysleli ty ruksaky. Pak jsme se všichni spojili, dali si název Marmot a začali jsme. Přišla revoluce a my jsme najednou navenek vypadali jako obrovská firma, která dělá všechno, ale přitom jsme každý měli svoje účetnictví, svoje zákazníky, ale jak jsme byli sdružený pod jedním názvem, tak to působilo zajímavě. 

Jméno Marmot vám ale nevydrželo, co se stalo?

Zjistili jsme, že firma Marmot už existuje v Americe. Když jsme začínali, tak jsme o tom samozřejmě neměli ani ponětí. A navíc nás zažalovali, že používáme jejich název. Tehdy jsme měli výhodu, že jsme byli zaregistrovaní dřív než oni, takže jsme vyhráli. V tu dobu jsme už ale začínali pokukovat po tom, že začneme vyjíždět na výstavy do zahraničí, tak nám bylo hloupé, aby tam byly dva Marmoty. Proto jsme se přejmenovali na Doldy.

Jaké byly začátky výroby?

Začátky byly zajímavé, protože jsme v podstatě nic moc nevěděli. Maximálně jak ten bágl vypadá. A tak jsme udělali první typ, asi osmdesátilitrový. Byl to pokus. Já jsem ušil asi pět báglů, Jarda Soumar vzal nějaké úvazky, zajeli jsme do Ádru, tam jsme ty naše výrobky pověsili na zábradlí a během deseti minut jsme je měli prodaný. Tak jsme si říkali: to je docela zajímavý, tak sem příští týden, jestli do té doby stihneme něco ušít, zajedeme znovu. Bylo to dobrodružství stejně jako třeba nákupy materiálu. Když jsme spolu jezdili pro popruhy, a Jarda jich potřeboval na ty úvazky hodně a já na bágly málo, tak když jsem koupil třeba pět klubíček popruhů a bál se, že je neupotřebím, chlácholil mě, že si je kdyžtak vezme, když je nespotřebuju. Teď se tomu musím smát, protože za pár let už jsem je kupoval po desetitisících metrů. Tehdy tu nic nebylo, po takovém sortimentu byl hlad, tak se nám to začalo líbit a o oboru podnikání bylo definitivně rozhodnuto. Samozřejmě jsme tehdy ještě chodili do práce, ale časem jsme si říkali, že to zkusíme rozjet naplno a z práce odejdeme. Jarda to udělal dřív, zatímco já jsem ještě chvíli vzdoroval. 

Co na to říkali doma, když jste přišel s nápadem, že budete šít batohy?

No, každej říkal, že jsem se zbláznil! Jestli si dovedu představit, jak to vlastně budu dělat? Což já jsem teda taky nevěděl! (smích) V těch prvopočátcích se přišlo domů z práce, já jsem něco připravil, nastříhal, manželka každý den do půlnoci nebo do jedné šila a ráno jsme šli zase do práce. Žena tehdy dělala šéfovou ve Sněžce na Bezděkově, tedy v budově, kterou jsme později koupili. Každý den jsme to takhle dělali. Když se šli ostatní o víkendu někam bavit, my jsme doma v garáži šili. 

Pak přišel okamžik, kdy se to zlomilo, a vy jste si řekli, že v garáži už to dál nepůjde.

Ještě u nás v garáži nám pomáhali dva zaměstnanci, ale pak to vypadalo, že přistavíme. Už jsme měli na všechno i stavební povolení a najednou tady v Machově končila Jednota, tak jsme si část, kde bývalo průmyslové zboží, vzali do nájmu a udělali tam šicí dílnu. To byl rok, tuším, 1996, kdy jsme měli pětatřicet zaměstnanců a ještě pro nás šila Sněžka v Náchodě a provozovna v Turnově.

Jak jste získávali první zakázky? Předpokládám, že jste nezůstali u zábradlí v Adršpachu?

To ne. Ale už u zábradlí v Adršpachu si nás nějací obchodníci všimli. V té době všechny tyhle obchody začínaly, třeba Tomáš Čada z Redpointu v Teplicích nad Metují nebo Hudysport. Ti obchodníci se víceméně nabalovali sami. Navíc jsme objížděli veletrhy, například Sport Prague, který už v té době byl vyhlášený, vlastně už od prvního ročníku asi v roce 1991. Konkrétně tam to bylo nádherný. Bylo to v Paláci kultury a obchodníci tam jezdili jako na prestižní událost, kde se vlastně nasmlouvalo nejvíc obchodů.

I batohy mají určitě nějaký vývoj. Jak jste si zajišťovali tuhle stránku?

Vlastně celý vývoj a všechny návrhy báglů dělám já. Je pravda, že teď už to konzultuju s mladýma, který už jsou u nás ve firmě taky a ty už mi do toho, nechci říct, kecaj, ale v dobrém slova smyslu radí. Zejména v barvách a doplňcích, zatímco moje parketa jsou střihy. Ty ale byly kupodivu náročnější před několika lety, kdy byly v kurzu různé oblouky proti sobě a podobně. Dnes je in jednoduchost a dělají se jen různé vychytané úchyty.

Předpokládám, že batohy i sám na sobě testujete?

To zaprvé! Vždycky jsem je testoval sám na sobě. Cyklistické věci a doplňky testoval syn, který byl profesionální cyklista. Druhý syn lezl, tak ten testoval ruksaky na lezení.  A mám tým lidí složený z našich nejlepších skialpinistů, horolezců nebo zkušených turistů, kteří od nás nový bágl dostanou, vyzkouší a řeknou, jestli je potřeba někde něco upravit, nebo jestli to potřeba není. A v těch úplných začátcích ten úplně první ruksak, který jsme udělali, dostal Míra Šmíd, toho tady máme na stěně vyfocenýho, byl to vlastně i zakladatel Mezinárodního horolezeckého filmového festivalu v Teplicích, který dnes probíhá. A jel s ním zrovna na Mount McKinley, takže my jsme nakonec ten bágl i tak nazvali - McKinley. A protože on byl navíc hecař a srandista, tak od něj přišel z Aljašky pohled, kde psal: „Všechno se rozpadlo, všechno se utrhlo, počkej, až přijedu!“ Tak jsem si říkal ajej, tak to bude zajímavý. Ale on přijel a říkal: „Člověče, všechno to vydrželo, všechno to bylo supr.“ Tak jsem byl rád. Nikdy předtím ten bágl na sobě neměl, vzal si ho až na tu expedici a dopadlo to dobře a pak jsme s ním spolupracovali vlastně až do té doby, než se zabil. Vždycky, když byl třeba i po zranění, tak s sebou bágly vzal, když byl šéfem výpravy, tak vybavil účastníky našimi ruksaky a pak už nám akorát říkal, jestli na nich něco upravit nebo ne. Ale většinou říkal: „Takhle to nech!“ 

Jak tehdy vypadala vaše konkurence?

Tehdy to bylo tak, že v podstatě rozjetá firma, která dělala moderní bágly, byla Gemma z Brna. Oni to dělali jako přidruženou výrobu nějakého JZD. Pamatuju si, že v té době nikdo ruksaku neřekl jinak než „gema“ a přitom měl třeba náš bágl, ale bylo to tak prostě vžitý - báglu se říkalo gema. Tak to byla velká konkurence. Pak třeba Derner z Hradce Králové. Ten už teď nedělá nic, ve své době byl dobrej, ale nikam se nevyvíjel. Potom samozřejmě bratislavský Treksport, pražská firma Alp, z Děčína jedna firma, těch firem bylo na ten sortiment poměrně hodně. Potom v Hradci Králové začal Corazon, který existuje dodnes. V podstatě z těch, co jsem jmenoval, vyrábí ještě Corazon, my a Gemma. Dnes tu jsou ale další firmy jako Pinguin, Husky, Loop a řada značek se sem dováží ze zahraničí.

Opisovali jste třeba někdy vzájemně prvky na batozích?

Vždycky. Já nechci jmenovat, ale všichni to tak dělají. Dokonce jeden čas ten Corazon pro nás něco šil a z těch našich výsekových nožů si použili něco na své bágly, ale to se tak …. prostě stává. (smích) A já se taky dívám po světě, co kde kdo dělá, to je samozřejmě inspirace. My vystavujeme třeba v Mnichově nebo na outdoorové výstavě ve Friedrichshafenu u Bodamského jezera, to jsou takové dvě největší světové výstavy. A taky samozřejmě chodím po té hale a dívám se, co kdo má nového. 

DOLDY

Fungujete jako rodinná firma. Má nebo mělo to nějaká úskalí?

Jediným úskalím je to, že se s manželkou vidíme čtyřiadvacet hodin denně. Tedy pokud nespíme.

A berete si práci domů?

Samozřejmě se o práci bavíme i doma. A třeba oba nespíme, pokud se nedaří a neprodává se tak, jak by mělo. Navíc teď v tom jsou ještě nastrčený mladý, který do toho můžou trochu promlouvat.

Jak se ve vašem podnikání promítla hospodářská krize?

Hodně. Výrazně míň se prodává a to i do světa. Ne že by zůstal stát jen český trh. Navíc ani podmínky pro podnikání a pro zaměstnávání lidí nejsou dobrý.

Liší se požadavky dnešních zákazníků oproti devadesátým letům?

Určitě. Já si myslím, že veřejnost, tedy ta část, která to alespoň trochu sleduje, je víc informovaná o všech možných i nemožných materiálech. Ten, kdo třeba sleduje různé testy, tak se zeptá, proč to tady není prošitý třikrát, ale jenom dvakrát, protože se to v nějakém testu dočetl, zatímco dřív se vědělo, že se bágl nosí na zádech. 

S tím souvisí i pestrost nabídky. Co všechno dnes děláte?

Když jsme začínali, tak jsme dělali čtyři základní typy ruksaků. Každý rok jsme se snažili počet navýšit, ale nebylo to pravidlem. V těch první asi pěti letech jsme dělali celkem šest typů, takže ani ten vývoj nebyl nijak překotný a složitý. A teď máme rozdělené ruksaky do města, ruksaky na horské túry, na skialpy, nebo třeba lezecké ruksaky. Už i těch skupin je v podstatě strašně moc. A každý rok musíme dělat něco nového. Teď jsme byli na výstavě ve Friedrichshafenu, kde jsme už vystavovali věci na příští rok a už teď nám na ně ze světa chodí objednávky. Musíme tam vždy jet s nějakou novinkou, s jinými barvami, aby tam zkrátka bylo něco nového. A to je docela složitá záležitost - rok dopředu chystat a odhadnout, jestli tohle zboží takzvaně půjde a bude se prodávat, nebo jestli se prodávat nebude. Tyhle starosti jsme na začátku vůbec neměli.

Máte čas na svoje koníčky?

Moc času nemám. Když jsem začal podnikat, tak v té době jsem ještě závodně lyžoval, a říkal jsem si, že začnu podnikat právě kvůli tomu, abych měl víc času sám na sebe, abych mohl pěstovat různé sporty. Prvních pár let to možná i šlo, ale teď už nestíhám vůbec nic. Obzvlášť když se dělá něco nového. To potom nejen, že nic nestíhám, ale ani moc nespím, protože pořád přemýšlím nad tím, jestli to půjde ušít tak, jak jsem si to vymyslel. Protože já vlastně chystám ten bágl od začátku až do konce, až po technologický postup šití. Tedy nejen střihy, ale kompletní přípravu výroby.

Ve kterých zemích se dnes vaše výrobky objevují?

Vedle České republiky třeba v Německu a Lotyšsku, to jsou takové naše stěžejní země. Pak v Norsku, Maďarsku,  Rakousku, ve Švédsku, v Litvě i v Turecku. Dokonce teď posíláme i do Korey, na poslední výstavě si objednali nějaké vzorky, tak jsem zvědavý, jestli to půjde.

A jak se vám obchoduje v tuzemsku?

Tuzemsko je pro nás samozřejmě zatím stěžejní trh. Obchoduje se ale čím dál tím hůř. Mám dva rozvozce, kteří mají rozdělenou republiku a obchody musí neustále objíždět, protože málokdo už si sám sedne a zavolá nebo napíše objednávku a jen čekají, až k nim přijedeme. Dokonce to funguje tak, že když jim v obchodě chybí třeba sedmdesátilitrový ruksak, tak místo toho, aby zvedli telefon a zavolali nám, od kterých stabilně berou, tak vezmou bágl od prvního cizího dealera, který jim tam přijde.

Čeho si v podnikání vážíte nejvíc?

Vážím si každého, kdo něco sám poctivě začal a vydržel.

Nedá mi to nezeptat se na firmy Verner a Hašpl, které se objevily v naší 11 statečných a vzešly z Machova stejně jako vy. Vzhledem k počtu obyvatel Machova předpokládám, že se znáte. Inspirovali jste se vzájemně?

Ne, nikdy jsme se o tom nebavili, i když jsem se s oběma dobře znal. Dokonce jsme se ani nikdy nesešli u piva. V podnikání si začal každý sám. Ale v téhle souvislosti mě baví pozorovat, jak jsou Češi nápadití a podnikaví, co Čechů něco vyrábí a něčím se zabývá a snaží se to nabídnout na výstavách, to je úžasné. Třeba v porovnání s Polskem, které je několikanásobně větší, tam tedy v začátcích taky hodně polských firem něco vyrábělo, ale teď už to jsou jen obchodníci. Polských výrobců je minimum.

Kde byste rád viděl vaši firmu za pět nebo deset let?

Mně by stačilo, kdyby se firma udržela v nějakých rozumných mezích a zachovala si svou úroveň kvality. Nesním o žádné obrovské expanzi. Na druhou stranu pokud by přišla výrazná poptávka, museli bychom výrobu rozšířit a zvětšit. 

Čtěte také