Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tím souhlasíte. Rozumím

Miloš Drapač

25.1.2014
čtenost 2148

Firma Elektro Drapač - světelná reklama z Velkého Poříčí byla založena v roce 1990 jako elektromontážní. Od roku 1992 vyrábí světelné reklamy a je největší a nejstarší firmou poskytující tyto služby v České republice. Svoje výrobky dodává i do zahraničí, nejvíce do Německa a Holandska. Mezi klienty se řadí například ČSOB, KFC, Renault Truck, Samsung, T-Mobile, ZOO Dvůr Králové, Tchibo, Electro World, Cinema City a další. Krédem firmy je vysoká kvalita a splnění všech přání zákazníků od fází návrhových přes projekci, výrobu, montáž a servis.

Miloš Drapač

Jaká byla Vaše cesta ke světelné reklamě?

Ze základní školy jsem vycházel s velice dobrým prospěchem, ale jelikož moje rodina byla komunistickým režimem perzekuována, neměl jsem mnoho šancí na další studium. Rodiče rozhodli, že se půjdu do Hronova učit elektrikařině. Musím říct, že toho dodnes nelituji, protože mě elektrika opravdu hodně bavila a už tehdy jsem si vyrobil zesilovač, světelnou hudbu a podobné věci. Po učňáku jsem nastoupil na vojnu a po vojně se oženil. Manželka má rodinu v Německu, a tak se mi v roce 1986 otevřela cesta „na západ“. Najednou jsem mohl reálně srovnávat. Začali jsme velmi vážně uvažovat o tom, že bychom tam zakotvili natrvalo. Měli jsme tam zázemí a již předjednanou práci, tajně jsme prodávali majetek, ale za minutu dvanáct do toho přišla revoluce. 

Německo se tedy nekonalo?

Ne, nakonec jsme zůstali tady. S kolegou, se kterým jsem tenkrát pracoval na OPBH Náchod, jsme hned po převratu založili firmu a pustili se do podnikání v oboru elektroinstalace. 

Jaké byly vaše první zakázky?

Jako první akci jsme dělali objekt dnešního Bucuru v Náchodě, druhá byla Ateliér Tsunami pana architekta Krtičky. A pak přišla smršť zakázek, kterou jsme absolutně nestíhali. Tehdy vznikaly všechny banky, spořitelny, dělali jsme stáčírnu minerálek Somos v Hejtmánkovicích, linku na croissanty v Pekárnách a cukrárnách v Broumově a další a další. Kvůli zakázkám jsme nabrali spoustu lidí z Kovopodniku a potřebovali jsme pro ně vytvořit zázemí. Tehdy jsem měl rozestavěný rodinný domek, ze kterého jsme udělali sídlo firmy. V rodinném domku pak stála ohýbačka, stáčečka, vyráběly se tam rozvaděče… no byla to divočina. Jednoho dne před domem zastavilo auto s německou espézetkou, vylezl pán, rozhlížel se, pak přišel dovnitř a povídal, že hledá bývalé kolegy z Kovopodniku, že v roce 1973 emigroval do Německa. Byl to pan Petr Kuchař. Dali jsme se do řeči a on mi navrhnul, nebo spíš poradil, abychom začali dělat světelnou reklamu. Že on ji v Německu dělá už od roku 1973, že je to velice zajímavý obor. Stavěli jsme se k tomu skepticky, protože v té době, to byl asi jedenadevadesátý rok, tady nebyly žádné supermarkety ani žádné svítící čerpací stanice, prostě nic. Pan Kuchař nám přivezl vzorky, smontoval je před námi, vše nám ukázal, prozradil nám veškeré know-how a řekl, že kdybychom cokoliv potřebovali, máme zavolat. Tak jsme se začali prokousávat reklamou. Jednou navečer jsem seděl doma, zazvonil telefon a ozval se Královský Ahold Euronova, který měl zastoupení v Brně, a začal stavět první supermarket. A že se v Černé za Bory, kam jsem jezdil pro plexisklo, dozvěděl, že vyrábíme reklamy. A oni, že reklamy kupují z Holandska, že jsou hodně drahé a že to prý umíme lépe. Tak jsme se sešli, dohodli podmínky a naše firma začala dělat veškeré Královské Aholdy, které se později změnily na Primu, Hypernovu a tak dále, a všechna přeznačení jsme dělali znovu my. A ještě jedna velká zakázka nám pomohla rozjet světelnou reklamu. To byl Podnik výpočetní techniky, který měl na starost kuponovou privatizaci, a chtěl označit asi patnáct budov po celé republice. 

Byl pan Kuchař s prací Vaší firmy někdy nespokojený?

My jsme se snažili nespokojenosti předejít, a když jsme opravdu nevěděli, tak jsme to hned konzultovali. A on ještě v době, kdy pracoval v Německu, si vzal třeba tři týdny dovolenou, přijel a čtrnáct dní s námi pracoval. My jsme mu zaplatili, on chlapům všechno vysvětlil a pak si mně přišel postěžovat do kanceláře, že dělají pomalu (smích). Ale nicméně i tak je naučil pořádku a systému. 

Jste stále v kontaktu?

Ano, pan Kuchař se vrátil do Čech a teď žije v Novém Městě nad Metují. Každoročně se před koncem roku navštěvujeme. Snažím se mu aspoň nějakým darem odvděčit za to, že nás to celé vlastně naučil, protože skutečně těch prvních pět, sedm let byl nad námi jako anděl strážný. Nikdy nám žádná reklama nespadla, ani nikoho nezranila, což je noční můra všech výrobců světelných reklam. Kromě pracovních rad pro nás měl i další zajímavé tipy. Jednou, bylo to hned na začátku mého podnikání, mi třeba zavolal, že německé zasilatelství elektroniky vyprodává startéry. Bylo jich asi osm tisíc kusů. Rozhodli jsme se, že pro ně zajedeme, protože jeden vycházel na 20 halířů a tady se běžně prodával za 12 korun. Jeli jsme pro ně Formanem a nahrubo jsem spočítal, že by se to mělo do auta vejít. Přijeli jsme s manželkou do Německa ke skladu, sklopili jsme sedadla a oni nám na dvou drátěných paletách metr dvacet na výšku přivezli krabičky, vypadaly jako bonboniéry. Koukli na to auto, pak na ty palety a potichoučku se všichni vytratili. A my s manželkou jsme krabičku po krabičce rovnali do auta, postupně jsme zarovnávali okénka. Přijelo tam pošťácké auto, vystoupil pošťák, koukal na nás a smál se. Nabídl mojí manželce, že ji sveze, že se do našeho auta ke startérům už nevejde. Dopadlo to dobře, všechny krabičky jsme do auta narovnali, dozadu se vešla ještě taška se svačinou, zabouchnul jsem kufr a auto bylo kompletně zarovnané. Startéry jsme převezli do Čech, prodali jsme je tady asi za polovinu běžné ceny a zaplatilo nám to část auta Forman. 

Elektroinstalace šla tedy stranou?

Je pravdou, že světelná reklama nám otevřela celou republiku, kdežto elektroinstalace se soustředila jen na okres, maximálně na kraj. A nám bylo jasné, že se porevoluční boom ve stavebnictví a elektroinstalaci brzy vyčerpá. Tak jsme začali malinko stranit té světelné reklamě, protože jsme tam cítili potenciál. Ozvala se firma Globus, přijeli se z Německa podívat přímo do firmy na naše výrobní prostory a možnosti. V té době samozřejmě firma vypadala jinak než v současnosti, trošku jsem se za ten stav styděl, nicméně jsme zakázku získali. První Globus se realizoval v Brně, a když byl hotový, tak nám zadavatel z Německa přiznal, že celou dobu byla v Německu připravená firma, která by nás, kdybychom jen maličko selhali, zastoupila. Což nebylo potřeba a my jsme dostali objednávku na Globus v Praze na Černém mostě. V té době to byla obrovská zakázka, protože kromě venkovního značení, jsme označovali interiéry a celou shop zónu.
Mezitím se modernizovalo a přistavovalo v tomto objektu, tedy v současném sídle firmy. Jedná se o stavbu, kde původně stála textilka. Tu se nám podařilo odkoupit od restituentů včetně pozemků kolem, a tak jsme mohli postupně přistavovat. Výroba reklamy je totiž hodně náročná na prostor, často se vyrábí dvanácti nebo i dvacetimetrové díly a musí se jimi manipulovat. 

Objevily se v prvopočátcích nějaké komplikace či překážky?

Neustále jsme bojovali s nedostatkem lidí. Tehdy samozřejmě vznikaly i jiné elektro firmy, které nám naše zaměstnance přetahovaly. Standardně si vybraly toho nejlepšího, kterého přeplatily, a my jsme ho museli zase přeplácet zpátky. Navíc tehdy skutečně chyběli šikovní řemeslníci jako svářeči, zámečníci a podobně, což platí dodnes. Lidí je sice dost, ale šikovných je jako šafránu. Ale v té době to bylo skutečně kritické. Byla spousta práce a hrozně malá produktivita, protože lidi byli ze socialismu zvyklí příliš se nepředřít. A my jsme po nich tu produktivitu chtěli větší. Slýchával jsem: „Já dělám pomalu, ale kvalitně.“ Dalším problémem bylo chování zaměstnanců na různých montážích, no jako za socialismu, ostuda. 

Dostavily se někdy pochybnosti o Vaší cestě v podnikání?

Naštěstí ne. Pořád, a platí to i pro dnešní dobu, se dělo něco pozitivního. Vyhráli jsme tenhle tendr a pak jsme vyhráli další tendr, to nás vždycky nastartovalo. Samozřejmě se tu a tam dostaví taková ta marnost, ale kladů bylo vždy víc. 

Drapac

Co v podnikání považujete za důležitou vlastnost?

Já jsem se snažil razit dvě věci. Jednak ševče, drž se svého kopyta. I když byla po revoluci různá lákadla s něčím obchodovat, něco někam převážet, dovážet a podobně, držel jsem se svého oboru a myslím, že je to dobře, když se člověk věnuje tomu, co umí. A druhá věc je kvalita. A to i v případě, když to okolí, třeba Česká republika v té době, neocení. Protože nakonec se vždycky najdou zákazníci, kteří chtějí kvalitu. Máme ve firmě řadu pochvalných dopisů, ve kterých nám zákazníci píší, že si váží toho, že k nim přijela firma, která má svou mechanizaci, která má pracovníky v čistých montérkách, čistá a vybavená auta. Tohle jsem se vždycky snažil prosazovat ruku v ruce s kvalitou, která musí mít jen rostoucí tendenci. Opačnou, i když jednodušší cestou se mi jít nechtělo. 

Jak tyhle postoje pěstujete ve svých zaměstnancích?

Na začátku velice těžko. Díky rodinným i firemním vazbám s Německem jsem tam navštívil mnoho firem a prošel si výrobu. Mám z toho spoustu fotek a videozáznamů, které jsem zaměstnancům pouštěl a snažil se jim ukázat, jak tam mají všude čisto. Občas jsem se setkával s reakcemi typu „blbec potřebuje pořádek, inteligent zvládne chaos“, ale už je to mnohem lepší. 

Kolik máte zaměstnanců?

Máme dvacet pět zaměstnanců. Snažíme se zůstat malou firmou a v těch pětadvaceti lidech se to dá uřídit poradami bez dalšího tříštění pravomocí. Při návalu práce kooperujeme s živnostníky z okolí. 

Jak si stojíte na zahraničních trzích?

V dnešní době je nám už Česká republika malá, vyvážíme hlavně na německý a holandský trh, což se nám, musím zaklepat, daří. Těší nás, že máme zahraniční odběratele, kteří se na nás opakovaně obrací, nicméně nesmíme usnout na vavřínech a zahraniční marketing musí šlapat na plný plyn. 

Když porovnáte zákazníky tuzemské a zákazníky například v Německu, jak se liší ve svých požadavcích?

V Německu se jde neustále tvrdě po kvalitě. Po ceně samozřejmě také, ale ti manažeři vědí, o čem mluví a samozřejmě mají se světelnou reklamou dlouholeté zkušenosti. U nás ji neznají, nevědí, jaké kvalitní materiály použít, jenom vědí, že má večer svítit a eventuelně někdo pozná, když je to třeba flekaté. Ale jestli je bok hliníkový nebo pozinkovaný, to je jim celkem jedno. Když jsme v podmínkách ve smlouvě s Globusem měli, že reklamu chtějí zinkovanou a ještě k tomu opatřenou nástřikem ve třech vrstvách, tak skutečně přijeli z Německa, vzali si mikrometr a měřili, jestli je tam zinek a jestli je nátěr ve třech vrstvách. U nás, když jdeme do výběru a řeknu jim, že sloup je zinkovaný, zeptají se, jestli to musí být. Odpovídám, že nemusí, ale po pár letech se může stát malér, až to spadne. A odpověď? To je jedno, tak my zinek nechceme, my to chceme normálně a co nejlevněji. Takže v Čechách je typické dělat vše nejjednodušeji, nejlevněji, hlavně, když tam něco bude. Takhle to v cizině není. 

Jak to vypadá s konkurencí? A existuje vůbec v rámci České republiky?

Tenhle obor tady za socialismu vůbec nebyl. Existoval snad jen Eram Hradec Králové, který vyráběl srpy, kladiva a hvězdy. V té době se tady snad nic jiného z neonu nedělalo. Konkurence je tedy relativně malá, ale republika je také malá. My jsme byli po revoluci první, jsme největší a nejzkušenější. Konkurence tu ale je. Jednu máme v Praze a jednu v Brně. 

Byla nějaká zakázka, která Vás potrápila?

Někdy jsou naše výrobky opravdu velké a musíme vypravit takzvaný nadměrný náklad, pro který se musí pečlivě naplánovat trasa. Tehdy jsme převáželi obří kelímek KFC do Německa a spediční firma si správně nezměřila most hned za hranicemi Německa a kelímek zničila. Jenže kelímek byl určen pro novou pobočku KFC, která se otevírala za týden a my jsme museli během asi pěti dnů rychle vyrobit novou reklamu a ještě ji stihnout dovézt do Německa na otevírací den. Tak to byl malér, který se mi vybavuje. Nebyla to sice naše chyba, byla to chyba spedice, ale my jsme byli ti, kteří vše museli rychle napravit. 

Vzhledem k tomu, že se v reklamě pohybujete, jaký vztah ke světu reklamy máte kromě toho, že Vás živí?

Přiznám se, že reklamu obecně, tedy v novinách nebo v televizi, vnímám povrchně jako každý jiný. Ale co se týče světelné reklamy, tak jsem samozřejmě procestoval Evropu a všude sleduji reklamu. Manželka mi vždycky říká, že dřív jsem koukal po holkách, a teď koukám po reklamách. A já skutečně koukám po střechách, po vývěsných štítech… Člověk, když už o té výrobě něco ví, tak to dokáže ocenit. A řekl bych, že opravdu ještě za světem zaostáváme. V zahraničí všechny obchody, firmy, celá města září. I malé hokynářství má vkusnou reklamu. Minulý rok jsem byl ve svém živlu na Piccadilly Circus v Londýně. V zahraničí vědí, že světelná reklama pozvedne firmu z šedého davu konkurence. Nedávno jsem v Praze navštívil výstavu o historii světelné reklamy a tam byly historické záznamy od pana Bati, který si už tenkrát nechal udělat marketingovou studii, kde jeho pracovníci vyhodnotili, že světelná reklama zaujme pětkrát víc než normální. Věřím, že to platí dodnes. 

Jak jste dokázal rozdělit čas mezi firmu a rodinu?

Špatně. To už bohužel nikdo nevrátí. Chtěl bych moc poděkovat manželce, která mezitím, co jsem budoval firmu, vychovala dvě děti a já jí nemohl pomáhat. Děti mi opravdu utekly a manželka vypravuje, že když kolem nich projelo firemní auto, tak volaly „táta!“. Chodil jsem domů večer a dcery jsem viděl, jen když spaly. Tak jsem se jim to snažil vynahradit alespoň o víkendech a o dovolených. Teď mám vnučku a užívám si jí mnohem víc.
A když už jsem v tom děkování, rád bych také poděkoval panu Ing. Nývltovi, který je ve firmě technickým ředitelem a díky němu jsme dostávali velké zakázky, protože byl schopný po projektové stránce vše dotáhnout dokonce. Také děkuji Janě Taucové, která se nám vzorně stará o našeho nej zákazníka ČSOB.

Neodpustím si, nezeptat se na jednu z významných industriálních staveb v Náchodě, jejíž část vlastníte, na Tepnu.

To se psal rok 2007 a v Náchodě jsme vlastnili malý baráček u továrny Tepna, kde sídlila v nájmu firma Barum. Ten domek jsme chtěli trošku rozšířit, tak jsem se neustále chodil na Tepnu ptát, jestli se náhodou nebude část prodávat. Pořád od toho couvali, že zatím ne, že jim provoz běží a že jediná textilka, která tady zůstala, je právě Tepna. Ale najednou šla celá v exekuci do dražby. Domluvili jsme se s druhým dražitelem, že si objekt rozdělíme. On si vzal dvě třetiny, my jednu. A začal jsem rekonstruovat. Všechno jsem chtěl dát do původního stavu tak, jak to bylo před sto padesáti či dvěma sty lety. Očistily se klenby, očistily se všechny litinové sloupy, vchod se vrátil na původní místo, okna, která byla zazděná, se obnovila a vše se dalo do pořádku. V roce 2011 se nám objekt podařilo pronajmout firmě Hronovský, firmě Náchodská strojírna a dalším asi pěti firmám, takže tam pronajímáme osm tisíc čtverečných metrů. 

Aktivit tedy máte víc než dost. Kde byste chtěl, aby firma byla za deset let?

Když vidím, jak se teď projevila krize v Evropě, tak kdybychom to udrželi tak, jak je to teď, byl bych šťastný. Když se to posune o pár procent dopředu, jen dobře. V tom spoléhám na svoje dcery, které jsou jazykově vybavené, jedna studuje „mezinárodní vztahy“, tak tajně doufám, že jednou firmu převezme a firma by se mohla rozvinout víc na evropský trh. Ale to je ve hvězdách. Například největší problém v Německu, o kterém se dnes mluví, je ten, že není komu předávat firmy. Že existuje spousta rodinných firem, jako jsme my, kde děti nechtějí následovat rodiče, nechtějí se tak dřít a mít zodpovědnost a starosti. Raději se nechají pohodlně zaměstnat a mají klidný život. Tak doufám, že nám toto děti také jednoho dne neřeknou. 

Zmínil jste se o krizi. Dotkla se Vaší firmy?

Zprvopočátku vůbec, ba naopak. Spousta firem, když slyšely slovo krize, totiž začala vylepšovat svou image. Chtěly se zviditelnit, aby přilákaly zákazníky, kteří ještě mají peníze. Mám na mysli velké firmy, napadá mě třeba Barum Continental, který všechny své servisy přejmenoval na BestDrive a my jsme je všechny předělávali. Také jsme, z důvodu úspory, předělávali spoustu reklam ze zářivek na led diody. To bylo obrovské kvantum práce a to nám pomohlo krizi překonat. 

Touží české firmy po kvalitnější světelné reklamě a lepší image?

Myslím si, že velké společnosti, které mají vazbu na západní Evropu, kde mají svoje centrály, kam jezdí na školení, tak už začínají kvalitu vyžadovat. Ale jinak to stále ještě není ono. Většině firem, od nás po Hradec Králové, stačí plastová deska, z ní vystrčená dvě tykadla, která svítí a to je maximum, co se tady žádá. 

Jak nakládáte se svým volným časem?

Nejvíc se věnuji vnučce, má rok a tři měsíce, tu si opravdu užívám. S manželkou cestujeme a v zimě se věnuji lyžování. V sezóně se snažím vyjet alespoň třikrát na lyže do zahraničí a užít si to s partou nebo s rodinou.
A když mi před dvěma lety zemřel otec, zůstalo mi po něm malé hospodářství. Říkal jsem si, že by byla velká škoda se toho zbavovat, a tak se ze mě stal „farmář“. Když jsem jako dítě musel pomáhat se zvířaty nebo na zahradě, tak mě to otravovalo. Ale hodnoty se mění a dnes mě baví rýpat se v hlíně. Je to příjemný relax. Navíc výborná domácí vajíčka nebo zelenina ze skleníku mají naprosto jinou chuť v porovnání s tím, co nám předkládají supermarkety.

A velký koníček je také muzika a sjíždění všech velkých rockových koncertů, které se u nás pořádají. Co jsme tu neměli před revolucí, to jsme s manželkou po převratu navštívili, abychom dohnali manko. Teď se chystáme na Rogera Waterse.

Čtěte také