Miloslav Čermák

Předseda výrobního družstva Sněžka Náchod pan Ing. Miloslav Čermák je vpravdě renesančním člověkem. Ačkoli se naplno věnuje své práci, za kterou již získal nejedno ocenění (Úspěšný manažer roku 2000, 2001, Manažer odvětví 2006…) jeho velkou vášní zůstává cestování, hudba a výtvarné umění. Další vývoj české ani globální ekonomiky nevidí momentálně v růžových barvách a za nejdůležitější považuje v životě vzdělání, které člověku nejen rozšiřuje obzory, ale také mu dává nové možnosti.

Měl jste nějaké vysněné zaměstnání?

Když jsem byl malý, rodiče vypozorovali, že mám jakýsi talent k umění a malování. Chtěl jsem být malířem. Vzdělával jsem se tedy v tomto oboru, ponejvíce u akademického malíře Škopka a skupiny lidí kolem něj. Pochytil jsem základy, jako jsou studené a teplé odstíny, míchání barev, světlo a stín. To mi vydrželo do roku 1962. Potom přišli Beatles.

Co to pro Vás znamenalo?

Okamžitě jsem chtěl být muzikant. Mělo to samozřejmě další důvody, tehdy totiž kluk, který nehrál na kytaru, neměl u holek šanci. Pořídil jsem si za padesát korun kytaru a začal se učit hrát. Měl jsem už průpravu z hudební školy, kam jsem chodil na harmoniku a na flétnu, takže jsem dělal značné pokroky. V patnácti letech jsem potom na střední škole založil kapelu. Říkali jsme si „Longs“ - Dlouháni, protože jsme všichni měli nad sto osmdesát centimetrů výšky. Beatles nám tehdy připadali jako strašně složitá muzika. Dnes se tomu směju, protože ta hudba je jednoduchá. Objevovaly se tehdy inzeráty že se hledá do kapely kytarista nebo basák apod. Na takových konkurzech ale bylo důležité neříkat, že znáte noty, protože Beatles je také neznali, tedy alespoň ze začátku. Já jsem jako harmonikář dovedl číst jak basový, tak i houslový klíč, což se později ukázalo jako velká výhoda.  Když jsme chtěli hrát některé z tehdejších populárních hitů, naladili jsme si rádio Luxembourg a já jsem během večera dělal harmonický zápis. Horší to však bylo s textem, u nás na střední škole totiž nebyl kantor na angličtinu, takže jsme byli všichni samouci.

Plánoval jste se tedy pohybovat v hudebním světě?

Chtěl jsem v tom oboru zůstat. Později jsem měl dokonce našlápnuto hrát i někde jinde než v Čechách, ale bohužel přišel rok 1968. V té době jsem už studoval elektrotechnickou fakultu na ČVUT, specializaci audiotechnika. Studoval jsem elektroakustiku u pana profesora Merhauta, uměl jsem navrhnout „bedny“, věděl jsem, jak to funguje ve studiu, jak fungují pulty. Myslel jsem si, že se tím budu živit. Nestalo se.

Proč ne?

V Praze mi nabídli práci za 1 200 korun hrubého, a to stačilo s bídou na podnájem. Musel jsem si hledat jiné místo. Stal jsem se jedním ze zakládajících členů výrobního družstva STEZ v Jaroměři, které mimo jiné dělalo průmyslovou televizi. Tam jsem stál u prvního modelu kamery pro průmyslovou televizi. Později jsem se přestěhoval do Náchoda, a protože u počítačů lépe platili, začal jsem se zabývat hardwarem velkých počítačů. Navíc mi do hudební kariéry zasáhla i vojna. Promoval jsem v roce 1972, potom jsem šel na vojnu. Když jsem se vrátil, všechno už bylo jiné. Bigbít byl najednou na okraji, přežily pouze ty nejlepší kapely, které bylo problematické zakázat, jako například Olympic nebo Blue effect, přejmenovaný na Modrý efekt. Kapely okresního a krajského formátu zanikaly.

Věnoval jste se hudbě i nadále?

Asi patnáct let jsem chodil hrát do různých kaváren, nejdříve s různými kapelami, potom jsem zakotvil s panem Drtinou v Reflexu v Náchodě, kde jsem hrál až do roku 1991. Od roku 1975 jsem se však především věnoval hardwaru velkých počítačů, pracoval jsem patnáct let jako vedoucí inženýr výpočetního střediska PVT. Koncem osmdesátých let jsem se dostal do Japonska, kde jsem poznal první PC. Když jsem tady později ventiloval, že nad velkými počítači se začnou stahovat mračna, dostal jsem se pochopitelně do křížku s vedením.

Snažil jsem se jim vysvětlit, že jediná možná cesta je dělat software. Tímto směrem pak vykročily například Slušovice. Kvůli této neshodě s vedením jsem ze zaměstnání odešel. To bylo krátce před revolucí. Zanedlouho poté mi kamarád nabídl, zda bych nechtěl dělat obchod ve Sněžce. Řekl jsem si, že to vypadá dobře, mohla by to být příležitost zdokonalit si cizí jazyky. A protože družstevníci ve Sněžce cítili, že nejsem zatížený minulostí, zvolili mě do představenstva a během půl roku, kdy odešel stávající předseda, jsem zaujal jeho místo.  První změna ve firmě byla inovace informačních systémů a technologií.  Tehdy se Sněžka věnovala pouze galanterii a bylo jasné, že je nutné vzhledem k asijským konkurentům přeorientovat výrobní program na jiný segment. Tak vznikl nápad pustit se do výroby automobilových sedáků a hlavových opěrek. První větší poptávka přišla na dva tisíce kusů denně hlavových opěrek pro Ford Mondeo. Tehdy jsem na jednání v Německu potvrdil, že to umíme, ale když jsem o tom mluvil, ještě jsem netušil, jak to dokážeme. Dokázali a už v roce 2002 jsme produkovali 40 tisíc kusů denně. 

Jaké bylo vést podnik v devadesátých letech?

Kromě práce jsem tehdy neměl na nic jiného čas. Od rána do večera jsem seděl v práci a přemýšlel, jak podnik udržet. V té době se totiž otevřel svět a vše, co Sněžka vyráběla, nebyl problém dovézt odněkud ze zahraničí. V roce 1991 jsem se vypravil do Asie, kde jsme navázali spolupráci a začali odtamtud dovážet textil. V polovině devadesátých let se tu uvolnil prostor pro další podnikání a my jsme zamířili na automobilový trh. Uměli jsme dělat kůži, koženku i textil a na automobilovém trhu je pro takové produkty prostoru dost. Sněžka během pěti let zdesetinásobila svůj obrat. Zaměstnanců mnoho nepřibylo, ale postupně jsme koupili další společnosti, takže dnes vládne Sněžka pěti firmami, kde pracuje celkem 1 400 zaměstnanců a obrat činí jeden a půl miliardy.

Získal jste řadu ocenění za své manažerské schopnosti. Jak vlastně takové hodnocení probíhá?

Vyhodnocení většinou probíhá tak, že přijede komise, která se mnou pohovoří a projde si různá data a čísla firmy. Této komisi jsem jednou dokonce ukázal hodnocení jednodenního psychologického testu, který jsem podstoupil při dvouměsíčním tréninku v Bruselu. Výsledkem toho testu totiž bylo, že pro mě by byla ideální fabrika bez lidí, graf vzniklý z mého testu naznačoval, že nemám mnoho sociálního cítění. Já jsem ovšem tehdy zdůraznil, že sociální cítění mám, ale že zároveň znám kvalitu české pracovní síly zdeformované čtyřiceti lety komunismu. Test byl dělaný na míru nejen manažerům, ale celé pracovní síle západní Evropy, proto nemohl vyjít stejně někomu, kdo pocházel z našeho prostředí.  Jsem hluboce přesvědčen, že každý má být placen podle toho, co si zaslouží. Přece nebudu dobrovolně vyhazovat peníze oknem.

Jak byste zhodnotil globální ekonomickou situaci, která nastala v roce 2008?

Jedna z teorií krizí spočívá v tom, že plocha propadu je vždy stejná. To znamená, když ekonomika spadla v roce 1928 na totální dno, dokázala se velice rychle vzpamatovat. Když je tedy pokles mírnější, trvá naopak delší dobu, než se opět vrátí na původní úroveň. Nyní jsme na počátku recese a já odhaduji, že ta bude trvat tři až pět let. Například zavedení šrotovného před čtyřmi lety způsobilo, že nyní nastává další výrazný pokles v prodeji automobilů. Lidé si pořídili nová auta před čtyřmi lety a nyní šetří na jiné věci. V roce 2008 zavedla firma určitá opatření a potom přišlo šrotovné. Jenže teď už žádné šrotovné nebude. Firma bude muset zeštíhlit, nezbude tedy než propouštět, aby byla úměrná prodeji automobilů.

Myslíte si, že Česká republika zareagovala na vývoj ekonomické situace včas?

Nechci říct včas, ale o něco dříve, než některé jižní země. Podle mě se taková opatření měla zavést už na začátku tisíciletí. V té době naše ekonomika rostla a my jsme žili na dluh. To bylo vražedné. Můj děda mi vždycky říkal, když vyděláš stovku, dej si deset korun do kasičky na horší časy a devadesát můžeš utratit. V té době měla právě Česká republika dávat do kasičky, aby bylo z čeho brát, až přijdou horší časy. Jenže stát žil v té době vesele na dluh. Dělala se sociální politika a nebyly na to peníze. A tak je to dodnes.

Mnohé firmy dnes mívají potíže se sháněním kvalifikovaných zaměstnanců. Řešíte podobné problémy?

Velký problém je, že se náš národ nevymanil z pocitu, že se o člověka musí někdo starat. Za čtyřicet let komunismu jsme si zvykli, že se o nás stát postará. Musíme naučit mladou generaci, aby se o sebe uměla postarat sama. Své děti jsem vychovával k tomu, že učit se budou celý život. Pokud člověka nebaví učení, je to špatně a je odsouzený k tomu, že bude v té mase dělat práci nejméně hodnotnou a tudíž i nejméně placenou. Snažím se vštěpovat mladým lidem, aby se učili, protože čím víc toho umíte, tím větší šanci máte se na trhu práce uplatnit. Základ je dneska jazyk. Sehnat špičkového manažera do firmy, to je opravdu těžká práce. Jiný pohled mají ti, kteří strávili alespoň nějaký čas v zahraničí. Život v cizině člověka naučí a získá tak jiný pohled na svět. Začne si vážit svého vzdělání a tendenci na něm dale pracovat.

Co si myslíte o zavedení školného?

Domnívám se, že školné je potřeba. Eliminoval by se tím počet studentů, kteří na studium nemají kapacitu. Chudí lidé, kteří jsou talentovaní a chtějí studovat, by pak měli mít samozřejmě šanci získat stipendium, tak jako tomu bývalo kdysi. Pro zavedení školného jsem i z toho důvodu, že vzdělání tady studentům platí daňoví poplatníci, jde to z peněz nás všech. Jenže mnoho lidí po studiu odejde hledat uplatnění v zahraničí. Myslím, že když někdo studoval za peníze daňových poplatníků, má povinnost to společnosti nějakým způsobem splatit. Na druhou stranu společnost se také musí snažit, aby mohla zaplatit špičkovým odborníkům, protože ti tu jinak nezůstanou.

Vaší velkou zálibou je výtvarné umění, je to tak?

Ano. První obraz jsem koupil, když mi bylo dvacet sedm let. Když jsem se oženil, jel jsem koupit ložnici. Cestou jsem se stavil v galerii a místo ložnice jsem přivezl obraz. Stál asi přibližně tolik, co ta ložnice. Kupoval jsem vše, co se mi líbilo, ale později jsem si uvědomil, že bych měl svůj zájem nějak vyhranit. Začal jsem se tedy zajímat o krajinomalbu devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Začal jsem sbírat Mařákovce. Podílel jsem se i na loňské výstavě Mařákovců, která byla k vidění v Náchodě.

Hodně se zabývám i historií výtvarného umění. Aby člověk obrazy viděl jinak, než obyčejný smrtelník, musí něco vědět o životě daného malíře, musí si uvědomit, jak pohnutý měli tito umělci často život. Kolik velikánů ukončilo svůj život sebevraždou, málokterý malíř se navíc dočkal uznání dříve než po své smrti.

Ve sféře obchodu se pohybujete už dlouho. Jak se změnil od dob vašich začátků?

V obchodě se značně přitvrdilo. Obchod se dnes dělá tak, že ze strany toho mocného je to diktát. Musíte neustále přemýšlet, jak vyrábět levněji a kde sehnat peníze na delší splatnosti. To je věc, která mnohé deprimuje, a mnohdy to vzdají.

Jaký je váš recept na úspěch?

Nejdůležitější je najít díru na trhu at´už se jedná o produkt zcela nový nebo lepší než jsou ty ostatní. Musíte najít cestu, jak výrobek vyrobit kvalitnější a levněji a nenechat se odradit dílčími neúspěchy. Ty by vás naopak měly motivovat k vyššímu výkonu. 

Sdílet článek

Čtěte také