Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tím souhlasíte. Rozumím

Petr Huček a Ivan Žák

25.1.2014
čtenost 1748

Firma Vella s.r.o. má již dlouholetou tradici. Na český trh vstoupila na přelomu osmdesátých a devadesátých let a existuje až dodnes, z velké části i díky tomu, že šéfové firmy, Petr Huček a Ivan Žák, se nebáli změn a vždy dokázali včas zareagovat na změny na trhu. Ačkoli přiznávají, že na počátku podnikání měli více elánu než dnes, chuť do práce a optimismus jim neschází ani nyní.

Petr Huček a Ivan Žák

Co vás přivedlo k podnikání?

Petr H.: Upřímně řečeno, nechtělo se nám chodit pravidelně do práce, protože jsme chtěli více času na sport. Opravdu jsme si tehdy mysleli, že jako živnostníci budeme mít více času. Oba jsme dělali windsurfing a z vlastní zkušenosti jsme věděli, že poptávka po vybavení pro tento sport je velká. Začali jsme tedy vyrábět vybavení pro windsurfing. Poptávka opravdu byla, práce bylo dostatek, ale my sami jsme nakonec na ten samotný sport čas mít přestali.  

S podnikáním jste začali ještě před revolucí, je to tak?

Petr H.: Nejprve jsme si výrobou windsurfingového vybavení přivydělávali při zaměstnání. Od února 1989 jsme už měli podnikání jako hlavní zaměstnání. Šli jsme trochu do rizika, protože nikdo nevěděl, jak se situace v zemi dál vyvine. Tenkrát si s námi ani nevěděli příliš rady na úřadech.

Jaké byly počátky firmy?

Petr H.: Firma začínala u Ivana ve sklepě. Tam jsme ohýbali koncovky, dělali ráhna, a podobně. Když jsem potom stavěl dům, plánovaně jsme vyčlenili místnost o velikosti zhruba šest na deset metrů, kde jsme zřídili dílnu.  Vybavení jsme sháněli například na aukcích.

Ivan Ž.: Koupili jsme si první soustruh, ten měl ovšem čtyři metry, a protože se nám nikam nevešel, tak jsme ho měli venku pod balkónem.  Ale tehdy jsme byli mladí, nabuzení, často jsme pracovali nejen ve dne, ale i v noci. Když jsme s podnikáním začínali, měli jsme asi dvacet různých živnostenských listů. Postupně jsme se ale profilovali a od roku 1992 jsme se začali naplno věnovat výrobě pumpiček na kola. S kamarády z Trutnova jsme tak ve čtyřech lidech založili Vellu.

Jak se vám na přelomu osmdesátých a devadesátých let dařilo shánět potřebné materiály pro výrobu?

Petr H.: V té době to bylo opravdu náročné, hliník jsme v tuzemsku ještě dokázali sehnat, ale když jsme potřebovali kvalitní umělou hmotu, museli jsme do zahraničí, protože u nás zkrátka nebyla. Jednou jsme vyjeli se Škodou 120 a malým obytným přívěsem pro umělou hmotu do Švýcarska. Přijeli jsme do fabriky, která měla rozměry zhruba Spolany, zaparkovali jsme mezi kamiony a začali nakládat.

Ivan Ž.: Tamní pracovníci se na nás dívali jako na blázny. Skládali jsme pytle s umělou hmotou do obytného přívěsu, za sedadla, pod sedadla, zkrátka všude. Na hranicích se nestačili divit. Ať se celníci podívali do jakýchkoliv míst auta nebo přívěsu, všude byla umělá hmota.

Jednou jsme zase koupili asi šedesát kilogramů trubek na Ruzyni v Praze a jeli jsme pro ně starým „žigulem“. Tenkrát jsem ještě pracoval v Rubeně. Do práce za mnou přišla kriminálka a odvedli mě. Při výslechu se mě ptali, zda jezdím rád autem, kam jezdím, jestli jezdím i do Prahy a já stále netušil, v čem je problém. Nakonec jsem se od nich dozvěděl, že někdo na Ruzyni udělal chybu v desetinné čárce a oni si tak mysleli, že jsem si odvezl šest tun trubek, a že za ty peníze v tom musí být nějaký podvod. Tak jsem je ubezpečil, že netuším, jak bych mohl tolik trubek na tom autě odvézt. Naštěstí se podařilo dohledat nějaké fotografie, kde byl opravdu „žigul“ s šedesáti kily trubek a kriminálka nám dala pokoj.

Jaké bylo rozjíždět firmu v ekonomické euforii devadesátých let?

Ivan Ž.: Bylo to úplně jiné než dnes. Banky půjčovaly naprosto na všechno, nebyly takové starosti s ručením. S dnešní situací to nelze vůbec srovnávat. Také náklady byly o třetinu nižší než dnes.

Petr H.: A prodalo se vždy všechno, co jsme vyrobili. Po zboží byla velká poptávka.

Ivan Ž.: Problémy nastaly, když k nám začalo pronikat zboží z Číny.

Jak jste reagovali s výrobou, když do ČR začalo ve velkém přicházet zboží z Asie?

Ivan Ž.: V nejlepších letech jsme měli roční produkci až čtyři sta tisíc pumpiček. V době největšího boomu jsme zaměstnávali na celém Náchodsku asi padesát lidí. Když se ale začalo dovážet zboží z Číny, nemohli jsme jim konkurovat. Oni prodávali pumpičky za ceny, za které jsme my pořídili jen materiál. Pokles začal už někdy po roce 1998, každý rok výroba pumpiček o něco klesla a v roce 2004 už upadla úplně. Tou dobou jsme však už sháněli náhradní programy. Výroba pumpiček sice stále pokračuje, ale jedná se jen o speciální zakázky. Ty přicházejí nejen z ČR, ale i ze zahraničí.

Petr H.: Tou dobou jsme už zaměstnávali švadleny, které šily sportovní oblečení. Chtěli jsme se nějakým způsobem odlišit a být v něčem lepší, pořídili jsme tedy malou tiskárnu na potisk textilu. Nakonec tu máme čtyři velké tiskárny, na kterých děláme potisky nejen oblečení, ale i vlajek, reklamních bannerů a dalších propagačních materiálů. Sféra montáže této současné produkci zcela ustoupila.

Ivan Ž.: Ani s potisky a reklamou už to ale není takové, jako před pár lety. Firem přibylo, každý nesmyslně tlačil ceny dolů a teď nad výdělkem naříkají všichni. My jsme byli jedni z prvních, kteří tiskli přímo na látku. Ten tisk funguje na principu sublimace, při určité teplotě se začne barva odpařovat, molekuly látky se rozestoupí, mezi ně se vmísí molekuly barevné páry a při ochlazení se opět všechno uzavře. Výhoda této metody spočívá v tom, že materiál zůstává stále měkký a nehrozí poškození tisku. Takto potištěný textil také zůstává lehký.

Jak vaši firmu ovlivnila ekonomická krize, která nastala v roce 2008?

Petr H.: Museli jsme bohužel zahájit řadu nepopulárních opatření a rozloučit se s některými zaměstnanci.

Ivan Ž.: My už jsme ale museli s podobnými opatřeními začít v roce 2004, kdy opadla poptávka po pumpičkách. Počet zaměstnanců jsme byli nuceni snížit asi na polovinu. Byla to opravdu krušná doba, ale transformací na reklamu a potisk jsme firmu zachránili. Rok 2007 byl dokonce srovnatelný s rokem 1997. Potom ovšem přišla krize a všechno se zastavilo. Firmy začaly bezhlavě zlevňovat jenom pro to, aby sehnaly práci a peníze na mzdy. Potom ale nezbývají peníze na investice, které posunují obchod kupředu.

Petr H.: Naše štěstí bylo, že v době, kdy nastala krize, jsme měli vlastní prostory a dokončené rekonstrukce. Hodně jsme do firmy investovali a to se určitě vyplatilo. Myslím, že bychom se potýkali s mnohem horšími problémy, kdybychom například sídlili v nájmu.

Myslíte, že se situace začala nyní zlepšovat?

Ivan Ž.: Už v roce 2011 se začaly obchody opět trochu hýbat, všechno nasvědčovalo tomu, že bude lépe. Ale v srpnu a v září 2012 začali v médiích vykládat o druhém kole krize a všechno se tak opět zastavilo.

Co považujete v současnosti za největší překážky v podnikání?

Ivan Ž.: Absolutní nedostatek vstřícnosti ze strany bank a koneckonců i vlády.Velkým problémem je i platební morálka. Aby mohla fungovat výroba, potřebujete materiál, dále peníze na mzdy a odvod DPH, jenže je těžké vymáhat pohledávky.

Petr H.: Nejhorší je, že my si jako firma nemůžeme dovolit se s platbou zpozdit. Když bychom jednou nezaplatili materiál včas, tak už nám ho podruhé nedají. Naopak zákazníci si jsou schopní diktovat až dva roky splatnosti.

Co se týče reklamy, děláte jakoukoli nebo spíše tu sportovní?

Petr H.: Cokoliv od hokejových dresů přes vlajky až po nafukovací reklamu ve tvaru pivní lahve. Pravdou je, že přibližně šedesát procent reklamy je stále z oblasti sportu. Spolupracujeme s různými sportovními oddíly. Ty nám popíší, jak si oblečení včetně potisku představují, a my to vyrobíme podle jejich přání.

Ivan Ž.: Děláme veškeré druhy oblečení pro sálové i venkovní sporty, dále pak už zmiňované prapory, bannery, zástěny, rolety, zkrátka nejrůznější prezentační materiály. Důležitým prvkem našich výrobků je snadné manipulování. Většinu výrobků je velice snadné složit, převézt v osobním autě a opět rychle sestavit. Poptávka je teď zvláště po nafukovacích reklamách, branách a stanech. Naší výhodou také je, že jsme schopní si vyrobit téměř všechno sami, včetně železných a nerezových dílů, které jiné firmy musí nakupovat z Číny. My jsme se věnovali vývoji výroby a můžeme se tak zaručit za vlastní kvalitní zboží.

VELLA2

Kde sháníte textil?

Petr H.: Snažíme se zadávat práci lidem u nás. Když sháníme látky a víme, že ta kvalita u nás v republice je, tak raději spolupracujeme s českou firmou než se zahraniční. Musíme si pomáhat.

Sportu, díky kterému jste začali podnikat, jste se oba věnovali na profesionální úrovni. Jak je to dnes?

Petr H.: Stále se věnuji windsurfingu, ale už jen rekreačně. Těmto sportům se teď věnuje spíše můj syn a ostatně Ivanovy dcery také.

Ivan Ž.: Když člověk vyhrál mistrovství republiky, tak to bylo opravdu pěkné. Času pak ale ubývalo. Poslední roky jsem jezdil na závody s dcerami, působil jsem také jako trenér jachtingu. Nyní dělám rozhodčího na závodech, letos jsem pískal mistrovství republiky ve windsurfingu.

Podporujete jako firma sport a kulturu?

Petr H.: Naše firma se vždy snažila přispět na kulturu i sport. Ale v posledních letech je to problém. Samozřejmě když je to například na akci pro děti, tak to podpoříme rádi. 

Máte čas na nějaké koníčky?

Ivan Ž.: Soboty a neděle ctíme, když to jde. Hlavně stále sportujeme. Dokud totiž člověk sportuje, tak žije. Když se přestane hýbat, tak už ten život nebude stát za nic.

Petr H.: Hodně lyžuji, jezdím na běžkách, po večerech chodíme s kamarády hrát sálový fotbal. To aby pak byla chuť na večerní pivo. Někdy zajdu na tenis a na nejvyšší úrovni muškařím. V ČR je to dost populární sport, naši reprezentanti byli mnohokrát mistry světa. 

Měli jste někdy období, kdy jste se rozhodovali, že s podnikáním skončíte?

Petr H.: Zřejmě ne. Oba jsme takoví, že i kdyby peníze byly, tak my stejně máme potřebu něco dělat. Snažíme se firmu neustále táhnout kupředu a rozvíjet.

Ivan Ž.: Máme ve firmě rozdělené povinnosti, Petr dělá odbyt a já výrobu. Každý den jsme v práci od rána do večera. Nejsme ti podnikatelé, kteří nasadí ředitele a pak už jen obcházejí a peskují. Nás ta práce baví, přiznávám se, že bych bez práce ve výrobě a přemýšlení nad dalším vývojem a postupy jen horko těžko žil.

Máte nějakou radu do začátku pro lidi, kteří by chtěli začít podnikat?

Petr H.: Musí přijít s opravdu dobrým nápadem. Když jsme začínali my, tak bylo podnikání  skutečně podstatně jednodušší.

Ivan Ž.: Kdo zakopl hůl do země, tak vyrostla. Dnes je potřeba na začátku podnikání mnohem více peněz.

Čtěte také