Vladimír Verner

Společnost VERNER a.s., která vznikla v roce 1992 s jednoduchým sortimentem výrobků, dnes patří mezi elitu výrobců kotlů na českém trhu. Její program se soustředí na ekologické spalovaní od krbových kamen a interiérových kotlů, přes kotle na kusové dřevo a automatické kotle na obilí a pelety až po kotelny na vytápění velkých provozů. Výrobky distribuuje do celého světa. Řídí se firemním krédem „Neobnovitelné zdroje zachovejme našim dětem!“

Jaké představy jste měl v mládí o svém budoucím životě?

Naše rodina měla polnosti a po ukončení vzdělání jsem já měl být ten, kdo zůstane v zemědělství, tak to dřív chodilo. Mně se ale podařilo dostat na průmyslovku do Nového Města nad Metují a pak už jsem tomu černému řemeslu a železu, ke kterému jsem vždy tíhnul, zůstal věrný. Jsem dost svobodomyslný člověk a není lehké mě zkrotit, což poznali už tehdy učitelé. Když jsem něco dělat nechtěl, tak jsem to prostě nedělal. A je pravda, že polovina z učitelů mi prorokovala, že se k maturitě ani nedostanu, zatímco druhá polovina tvrdila, že jsem velmi chytrý. A já jsem s tím taky podle toho zacházel. V té době se vedení školy ještě před maturitou staralo o pracovní místa pro žáky a já měl nastoupit do Elitexu do Týniště nad Orlicí. Měl jsem se tam jet podívat, ale stále jsem to odkládal. Když se mě pan učitel Netík ptal už druhý měsíc, jestli jsem tam už byl a já pořád tvrdil, že pojedu příští týden, tak se na mě rozzlobil a ptal se, co si tedy představuju, že budu dělat? Odpověděl jsem mu, že buď udělám maturitu a půjdu na vysokou školu, nebo maturitu neudělám a půjdu pracovat k nám do JZD. On mi řekl, že jsem blázen a víc se se mnou nebavil.

Maturitu jste úspěšně složil a na vysokou školu byl přijat.

Když jsem přišel na vysokou školu, tak druhý rok jsem si vymyslel vlastní slogan, že budu inženýrem i proti své vůli. To byla totiž ta pohnutá léta 1967, 1968. O Leninovi jsem nic říct neuměl a ani nechtěl, tak to se mnou bylo složité a profesoři mě trochu pronásledovali. Ale v ostatních předmětech jsem žádné problémy neměl a bez potíží jsem je zvládal. Po absolutoriu jsem nastoupil na státní statek v Teplicích, po třech týdnech jsem se ne úplně srovnal s kádrovákem, který mě pořád tlačil do strany. Dokonce jsem mu řekl, ať mě nechá být, nebo ať mě propustí, že můžu jít kamkoliv na jiné místo. Naštěstí mi nikdy nevadila manuální práce, na kterou jsem byl zvyklý už od svých třinácti let. Dělal jsem v lomu, v cihelně, ve slévárně, štěrkoval jsem cesty, tak bych se někde uchytil. Nevím proč, ale mě už jako malé dítě museli od práce odhánět. Čím těžší práce, tím mě víc bavila.
Jenže ten kádrovák mi tenkrát řekl, že když už mě dělnická třída nechala vystudovat, tak že jí to musím vrátit a tak jsem s ním vyrazil dveře a on si naštípnul loket. A tak jsem se dostal do Adršpachu mezi krávy. Ale bez jakékoliv známky zatrpklosti, skutečně mi to nevadilo. Pak jsem ještě vyzkoušel další povolání. Jenže většinou všude partaj něco rozhodla, já jsem se rozčílil a už jsem putoval dál.  Všude jsem vydržel průměrně tak tři roky. Ale jak jsem prošel mnoha obory, tak jsem získal spoustu zkušeností a znalostí.

Měl jste potíže s režimem?

Abych řekl pravdu, tak se divím, že mě nezavřeli. Já jsem se choval opravdu svobodně. Já jsem třeba kdysi sepsal nějakou petici, dostal jsem se kvůli tomu na Okresní úřad a tam na mě tajemník řval, že o mně stejně ví, že bych všechny komunisty nejradši podřezal a pověsil na kandelábr. Po téhle debatě tomu ani po těch letech nerozumím, že se mně nic nestalo.  Nicméně přišla revoluce a já jsem v pondělí hned po pátku 17. listopadu, kdy to na Národní třídě vřelo, přednášel na strojní fakultě ve velké přednáškové síni pro zhruba 500 lidí o tom, jak se stávkuje, protože jsem měl zkušenosti z osmašedesátýho roku. Tehdy jsme se jako studenti asi na dva týdny zabarikádovali na fakultě a když jsem se vrátil domů, dostal jsem skoro pár facek, protože o nás média šířila lži, že stávkujeme proto, abychom dostali platy jako dělníci. Proto jsem všem v devětaosmdesátým říkal, že se musíme rozjet po republice, abychom šířili pravdu. Sdělovací prostředky měla strana pod palcem.
Pak jsem se účastnil různých akcí a demonstrací tady v okolí. Lidi mě znali a když byl vypsán konkurz na místo ředitele Strojní traktorové stanice (STS), řada zaměstnanců za mnou chodila, abych se přihlásil, protože další potenciální uchazeči byli jen komunisti. Tak jsem si říkal, proč bys nešel dělat konkurz na ředitele? Však jsi, Vládíku, inženýr. A tak jsem šel a vyhrál.

Jenže původní ředitel Liška, který byl zapřísáhlý komunista, to nesl velmi nelibě a pořád si jezdil stěžovat do Prahy. V té době už vznikalo Občanské fórum (OF). Nakonec mi pomohli dělníci, kteří řekli, že když mě nejmenují, tak že začnou stávkovat. A tak přijela delegace, zavedla mě do ředitelny a utekla. V březnu roku 1990 jsem se tedy stal ředitelem.  Když jsem zůstal v kanceláři sám, tak si přesně pamatuji na ten pocit. Dostal jsem strach. Bylo to, jako když někomu říkáte, že budete operovat a dlouho si z toho děláte legraci, ovšem jen do doby, než dostanete do ruky skalpel. Teď se tomu musím smát, ale já jsem vlastně z té své pozice neuměl telefonovat, neuměl jsem psát dopisy nebo jednat v bankách a podobné věci. Chodil jsem po kanceláři, občas jsem otevřel nějakou knížku a v ní jsem našel třeba „generel rozvoje“ nebo „zvláštní úkoly“. Většinou jsem dostal záchvat smíchu a hodil to na zem, že to není potřeba. Pak jsem požádal sekretářku, aby to odvezli do sběru. A tak jsem se tedy učil dělat ředitele. Třeba auta jsem dal do pronájmu, prakticky všichni řemeslníci dostali výpověď, řekl jsem jim, ať jdou dělat soukromě. Později se mi přiznali, že mě chtěli večer někde chytit a stlouct. Chodili za mnou a říkali: „My jsme si tě sem vlastně dosadili a ty nám dáváš výpovědi?“ Vysvětloval jsem jim, že cesta vlastního podnikaní, které se jim teď nabízí s kontakty a zákazníky, kteří jim zůstali, je smysluplnější. A je pravda, že hodně firem, které tady dnes působí, tehdy vznikly díky těm propuštěným lidem a díky tomu, že jsem je vyloženě dokopal do soukromého sektoru. Až po pár letech mi děkovali.

A jak jste se dostal ke kotlům?

To jsem byl v Praze v hospodě se spolužáky, měli jsme takový sraz a tam každý povídal, kdo co dělá a já se ze srandy chlubil, že už nejsem u krav, ale že už jsem ředitel traktorky. Spolužáci ale naléhali, že bych měl mít něco svého a co že tedy budu dělat. A na mě, když se tlačí, tak většinou plácnu první věc, která mě napadne. Tak jsem jim řekl, že budu dělat kotle na dříví. Chvilku bylo ticho, ale najednou se zvednul někdo od sousedního stolu a jako svátost mi předal vizitku nějakého pana Říhy ze Švýcarska. Našel ji v Praze v Paláci kultury někde na zemi po sešlosti úspěšných podnikatelů, kteří podnikali v zahraničí a tehdy je sem pozvala jako své absolventy nějaká vysoká škola, aby pomohli se svými zkušenostmi rozjet české podnikání. O toho pana Říhu, který dělal ve Švýcarsku projekty topení nikdo neměl zájem, čili on na tu vizitku zezadu připsal rukou, že koho by kotle na dřevo zajímali (a ve Švýcarsku to byl tehdy hit), že se má ozvat a že by mu pomohl. Začalo mi to vrtat hlavou. Nakonec jsem tam zavolal, domluvil si schůzku a vyrazil tam vlastní dvanáctsettrojkou. Naložili mi těleso, dali výkresy a já jel zpátky. Když jsme to všechno sesadili a začali zkoušet, tak jsme zjistili, že je to nefunkční prototyp a proto jsme si vyvinuli kotel vlastní, když už jsem na srazu jednou řekl, že budu dělat kotle na dříví. Tak tedy vznikla výroba kotlů na dříví.
Druhým klíčovým momentem byla STSka. Z generálního ředitelství totiž přišel výměr na prémie a byly to tehdy dost velké peníze, ovšem byly podmíněné zpracováním privatizačního projektu. Požádal jsem známého právníka, jestli by mi s tím uměl pomoci a on že ano. Jenže potom přišel, abych ten objekt fabriky koupil sám, že mi s tím pomůže. A opravdu všechno zpracoval, přihlásil do aukce v rámci malé privatizace, kdy se tenkrát prodávaly různé stánky, zelinářství a podobně a také fabrika. Když byla aukce, dostal jsem jen instrukce, že až mi řekne, stačí zvednout plácátko, které jsem vyfasoval. Aukce se konala v Náchodě na Plhovském náměstí v tehdejším kinosálu. Bylo narváno. Sesypali se na mě novináři a fotografové a následně začaly vycházet články, že já jsem ouředně první novodobý fabrikant v Čechách. Víte a je to tím, že nemyslím na zadní kolečka. Člověk, který na ně myslí, by to tímhle způsobem v té době nemohl nikdy udělat.

Co na to Vaše rodina?

No, kdybych na té aukci s sebou neměl kamarády, tak jsem byl vdovcem. Po té co jsem zvedl to plácátko, museli manželku odvést do lokálu, protože byla celá bledá. Je pravda, že ze začátku jsem ji ani rodiče nikdy podrobnostmi ohledně svého podnikání nezatěžoval. Kdyby tušili, že jsem tehdy zastavil všechen majetek, tak bych je asi připravil o dost let života. Až po letech, když už jsem nebyl zadlužený, jsem se jim k tomu přiznal. Nikdy jsem si přitom nepřipustil, že by se něco nepovedlo.

Jaké byly začátky podnikání?

První rok, co jsme začali vyrábět, byly všude kotle. To jste mohl otevřít jakékoliv dveře a určitě za nimi byly kotle. V garáži a snad i na záchodě. Stály tady asi dva tisíce kotlů. Dělníci si mysleli, že je nikdy neprodáme, ale najednou, jako když je vezme velká voda, kotle byly pryč. Když jsem tenkrát přišel s prvním kotlem do státní zkušebny, tak nebyl ani natřený. Chodili se na něj dívat odborníci a kroutili hlavou, kam to po revoluci spěje, že kotle přece nemůže dělat každej blbec. Ale později zjistili, že kotle fungují, že máme výsledky, že se nám daří a začali obracet. Tehdy jsem si vytyčil cíl snížit obyčejným lidem náklady na teplo, což ale moc nekorespondovalo s tím, co se tu dělo. Kdyby se například v devadesátých letech, kdy se masivně plynofikovalo, investovaly peníze raději do biomasy, se kterou nám tehdy chtěli bezelstně pomoct Dánové a Holanďani, byli bychom dnes v nákladech na vytápění úplně někde jinde. Třeba Dánsko preferovalo před čtyřiceti lety antracit z Afriky, protože tam měli kolonie a cena byla nízká, ale jednoho krásného dne jejich parlament rozhodl, že na uhlí uvalí daně a topit se bude slámou a biomasou. To tenkrát prošlo v jejich parlamentu asi o jeden hlas a nakonec tam vznikly i elektrárny na slámu, mělo to velký ohlas a dnes se tomu říká „Zlatý pruh Dánska“. Protože nejlepší je peníze, které lidi vydělají, utratit ve vlastním státě. U nás se tak například v roce 1995 za plyn vydalo zhruba 40 miliard, které šly za hranice. Kdyby šly do biomasy a biomasy je u nás dostatek, není pravda, že by nebyla, tak vlastně ministerstvo zemědělství a vůbec zemědělství jako takové mohlo mít místo osmdesáti 120 miliard obrat.



Přesto se ale Vaše kotle setkaly s úspěchem.

Ano. Třeba jen malých kotlů jsme my vyrobili výkon, jako má blok Temelína. Vyrobili jsme v České republice první kotel na slámu, první kotel na obilí. A na všechno jsme si museli přijít sami, vychytat všechny mouchy, stálo to mnoho úsilí i peněz. Ostatní firmy, které začaly vyrábět kotle až po nás, měly cestičku relativně prošlapanou. Odměnou za to jsou ale dopisy spokojených zákazníků, jako byl například nádherný pochvalný dopis od amerického farmáře z Illinois. Psal, že má už osmý kotel na biomasu, tentokrát však první značky Verner. Nikdy prý netušil, že může existovat takový zázrak a poprvé v životě připouští, že Amerika není ve všem nejlepší.

Jak jste domlouvali první kontrakty na prodej kotlů?

To byla radost. Prostě jsem se sebral, na Slovensku jsem přišel k jednomu faráři a tak dlouho jsem do něj hučel a přesvědčoval ho, až si náš kotel koupil. Když jsme kotel spouštěli, tak celá vesnička, asi padesát lidí, přišla před faru a po zapálení začala jásat a plácat se po zádech a těšit se z toho, že tam je oheň. No a pak si to koupili další a další. Ty první prodeje byly o tom, sehnat potencionálního kupce, který má odvahu, který pochopí princip a který má blízko k ostatním lidem.

Kolik v současnosti vyprodukujete ročně kotlů?

V současnosti už to nejsou jen kotle, ale třeba také krby. Je to zhruba 1500 výrobků za rok. Kotle máme v Austrálii, v Americe, ve Švédsku, v Litvě, v Lotyšku, Německu, Rakousku, Itálii, Kanadě, ale i v Jihoafrické republice. 

Jak vnímáte ekonomickou krizi a jak se s ní potýká Vaše firma?

Přesně jak to říkal Baťa: neexistuje ekonomická krize, existuje pouze morální krize! Podle mě nyní jde o morální krizi. Navíc pokud máte dobrý výrobek, tak jsou lidi, kteří peníze mají a ten výrobek si koupí. Tito lidé v krizi začnou přemýšlet jinak a za peníze chtějí skutečně odpovídající kvalitu. A my tak nastavené výrobky máme. Naopak si myslím, že naši firmu by krize mohla posílit. Nejklasičtější případ představuje ten Ital, který za největší krize ve dvacátých letech utekl do Ameriky, kde stálo víno dolar. On začal prodávat vína za 40 dolarů a během pár let neskutečně zbohatnul. Lidem došlo, že si dosud kupovali patoky a začali chtít skvostné víno. 

Vedle podnikání jste se ale angažoval i ve veřejné sféře.

Ano v té nejveřejnější. Osm let jsem starostoval v Machově. Navíc jsem po revoluci byl každou chvíli v parlamentu, dokonce jsem řešil s ministrem Pilipem DPH. Říkal jsem mu, že je přece hloupost když někomu dodám zboží a on mi nezaplatí, aby mě stát donutil poslat ještě 20% DPH. On mi tenkrát odpověděl, že od toho jsem podnikatel, abych si to uhlídal. Jenže jak se ukázalo, neuhlídali to ani mnozí podnikatelé ani stát. Ale on kdysi Masaryk říkal, u nás v politice platí víc než kde jinde, že moudřejší ustoupí a proto se pořád dělá, co řekne ten blbej.

Jaké vlastnosti jsou pro podnikatele podle Vás nejdůležitější?

Umět se domluvit s lidmi. Pokud vám dělníci věří, jde všechno mnohem líp. Aby to fungovalo, musejí mít všichni zaměstnanci z firmy, a z toho co dělají, radost. No a potom to chce mít v hlavě nápady. Vymýšlet pořád něco nového a nespokojit se se stávajícím stavem.

Kolik času jste při rozjíždění firmy věnoval práci a jak se to odráželo na Vašem soukromém životě?

Hodně. I 14 hodin denně, pořád v práci, ale například náš vztah se synem nám všichni závidí. Nerozumím řečem o tom, že rodiče nemají čas na děti a tím je zanedbávají. Myslím si, že je to nesmysl. Můj otec jezdil po montážích a vídal jsem ho jednou týdně, někdy jednou za 14 dní a neměl jsem nikdy pocit, že by mě zanedbával. Žít s někým intenzivně se opravdu dá, i když třeba denně pracujete 14 hodin. Je to o srdci a o víře.

Máte při své pracovní vytíženosti čas na nějaké záliby?

Moje záliba je fabrika. Já ji mám na hraní a pořád se tím bavím. Ať vývojem nebo když někde něco neběží. Já tou fabrikou prostě žiju. Někdo jede na víkend na hory, já jedu do kotelny. 

Kde byste si přál, aby byla Vaše firma za deset let?

Byl bych rád, aby si udržela postavení, které má. To je pro mě hlavní. Nepotřebuju, aby byla větší. Chci, abychom dál dělali, co umíme. A abychom to dělali co nejlépe. 

Sdílet článek

Čtěte také