Zdeněk a Radek Jakubští

Příběh firmy PROMA REHA z České Skalice začíná v roce 1990. K proměně ve společnost s ručením omezených došlo v roce 1995, kdy se začal rozšiřovat sortiment v oblasti lůžek, lehátek, koupelnového programu apod. Společnost, která začínala s hrstkou zaměstnanců, jich dnes má víc než sto šedesát. Od roku 2004 se řídí normou ISO 9001, ke které dále přibyly normy 14001, 18001 a EN13485. Firma je držitelem označení Ekologicky šetrný výrobek a Český výrobek. Ve svém oboru se řadí mezi elitu a její výrobky najdete ve více než 55 zemích světa.

Kde a jak jste dostal nápad podnikat?

Zdeněk J.: Vystudoval jsem stavební průmyslovku v Náchodě a v podstatě hned po škole jsem nastoupil v Průmstavu a celou svou budoucnost jsem viděl v tom, že se budu věnovat stavařině. Po necelém roce jsem šel na vojnu a po ní už jsem se do Průmstavu nevrátil, ale nastoupil jsem na Městský úřad v České Skalici jako stavební technik a měl jsem na starosti výstavbu Rozkoše. Po roce a půl jsem převzal šéfování odboru výstavby. To jsem prakticky dělal dvacet let. Věnoval jsem se věcem, které souvisely s rozvojem města, tzn. výstavba nových rodinných domků nebo celých sídlišť, infrastruktura, kanalizace, komunikace, vodovody a tak dále.
V létě 1989, kdy už začínaly být jasné signály, že se budou měnit struktury, jsem koupil takový rozpadlý domeček tady v České Skalici a myslel jsem si, že si ho opravíme a budeme tam podnikat.  Tehdy jsem ještě netušil v čem. V září 1989 jsem z Technických služeb města, které jsem tehdy ze své pracovní pozice řídil, vytáhl tři lidi, z toho bratra a další dva zaměstnance, dali výpověď a nastoupili ke mně. Vzal jsem si úvěr a začali jsme ten domeček přestavovat na zámečnickou dílnu. Všichni tři hoši byli zámečníci, tak jsem si říkal, že musíme dělat zámečnické práce. První představa byla taková, že budeme dělat nějaké brány, branky, ozdobné ploty a podobně, které prodáme do velkoobchodu, a ten se postará o další prodej. Jen jsem tehdy trošku zapomněl na to, že systém velkoobchodu tím, jak přišla revoluce, padl. Takže jsme výrobky začali nabízet obchodníkům, vytvořili jsme kolekci, kterou jsme nafotili na Rozkoši v autokempu. Jenže každý říkal, tak to tady nechte v komisi, a když se to prodá, tak si přijeďte pro peníze. Když ne, tak si to zase vezmete zpátky. Jenže kluci na dílně chtěli výplatu, tak to nešlo. To bylo takové krátké období, asi čtvrt roku, kdy jsme tápali a zjišťovali, že tudy cesta nevede.



Kudy tedy vedla?

Oborem, na který bych nikdy nepomyslel. V té době totiž manželka objevila v časopisu Vlasta článek, ve kterém nějaká paní psala, že se vrátila z návštěvy od své sestry, která v osmašedesátém utekla do Švédska. Paní špatně chodila, měla potíže s klouby a ze Švédska si přivezla chodítko. A že je to fantastická věc a byla u toho fotka, jak chodítko skládá do kufru u auta. A manželka řekla: „Tohle byste měli dělat.“ Tak jsem na to koukal, dost překvapeně tedy, ale poslechnul jsem. Druhý den jsem šel na poštu, vzal jsem si telefonní seznam Prahy, našel jsem číslo na Svaz invalidů, dnes je to Svaz tělesně postižených, a zatelefonoval jsem tam. Říkal jsem, že bych potřeboval někoho, kdo by mně poradil v oblasti pomůcek pro tělesně postižené. Oni mě tehdy odkázali na jednoho vozíčkáře, který bydlel v Praze Radotíně. Zároveň to byl šéfredaktor časopisu Vozíčkář. Tak jsme mu zatelefonovali a on nás pozval na návštěvu. Vydali jsme se tam všichni, já plus moji tři zaměstnanci, a on nám vypravoval svůj příběh. Jak v šestnácti letech skočil do vody a ruplo mu v páteři a už sám nevyplaval. Museli ho zachránit kamarádi, aby se neutopil. V té době, když jsme u něho byli, tak mu bylo asi čtyřicet, takže byl už přes dvacet let na vozíčku a měl spoustu pro nás cenných zkušeností. Řekli jsme mu, že bychom chtěli dělat něco pro vozíčkáře. Asi vozíčky, co taky jiného vozíčkář může potřebovat? Ukazovali jsme mu článek o tom chodítku ze Švédska a ani nám nedošlo, že vozíčkář chodítko nepotřebuje. Chodítko používají lidé, kteří jsou přece jen ještě nějakým způsobem mobilní. Jeho reakce byla: „Hoši do toho se nepouštějte, to budete mít obrovskou konkurenci, to bude dělat každý. A pokud si myslíte, že vozíčkář potřebuje jenom vozíček, tak jste na omylu.“ A já jsem mu říkal, však co potřebujete jiného? Vozíčkář přece potřebuje vozíček. Tehdy poznal, že jsme úplně naivní a mimo obor a ukázal na skříň, kde měl asi metrový štus různých prospektů posbíraných možná po celé Evropě. Tam jsme se vlastně poprvé podívali na to, co to znamená být vozíčkář, co znamená být imobilní, kolik věcí vozíčkáři k životu potřebují, aby mohli trochu důstojným způsobem žít. Tehdy nás nechal, abychom si vybrali, co si myslíme, že bychom mohli dělat, a mě zaujalo elektrické polohovatelné lůžko, které jsem nikdy v životě neviděl. Postel, která zvedá záda, zvedá nohy, je to na nějaké knoflíky – jen jsme v šoku koukali, co všechno se ve světě už dělá. Půjčil nám hromadu prospektů, které jsme si odvezli a začali jsme ty věci zkoušet.

U čeho jste z toho nepřeberného množství pomůcek začali?

Nejdřív jsme vyrobili chodítko, nechali jsme si ho nafotit a můj táta jezdil po příbuzných, o kterých věděl, že mají problémy s chůzí, ať si to vyzkoušejí, jestli by něco takového nechtěli. Takže ti byli první, kdo nám naše výrobky testoval. Tenkrát jsme s obrovskou slávou asi po čtvrt roce prodali tři chodítka, což samozřejmě vůbec nestačilo na pokrytí nákladů, ani na svícení, natož na mzdy. Začátky byly opravdu hodně složité. A pak hned po chodítkách – vyvinuli jsme asi tři varianty – jsme se pustili do elektrického polohovatelného lůžka. Vůbec jsme netušili, že v Německu a dalších zemích existují firmy, které vyrábějí už x let motory, kterými se taková lůžka nechají pohánět. Tak jsme si vyrobili vlastní pohon, jehož základem byly motorky ze stěračů Tatry 813. A pohon obstarávalo rozetové kolo z jízdního kola Favorit a řetěz, který jsme rozpojili na dvě části, a jedna poháněla nožní část a druhá zádovou část. Jeden známý elektrikář nám dal nějaká relátka, abychom měli koncové polohy, aby se postel nesklapla úplně, ale zastavila se ve správných místech. A tak jsme vyrobili první dvě lůžka. Jedno se nám podařilo prodat do Odolova a jedno do Častolovic. Oba zákazníci byli upoutaní na lůžko – vozíčkáři.
Potom při jedné mé cestě, kdy jsem u Škodovky píchnul zadní kolo a heveroval auto, mě napadlo, že ten pohon, který je na heveru, je vlastně trapézový šroub, který by se dal udělat vodorovně, a že by mohl pohánět záda a nohy. Šlo o záležitost, která byla ve světě známá spoustu let, možná dvě stě, ale mě to napadlo až při výměně píchlého kola. Třetí lůžko už jsme tedy udělali s trapézovým šroubem a je to způsob pohonu, který se používá dodneška, a používají ho všichni světoví výrobci kompenzačních pomůcek.

Jak to tehdy vlastně vypadalo s bezpečnostními předpisy pro takové výrobky?

My jsme už v roce 1994 dovezli do Zkušebního ústavu v Brně první lůžko, abychom si ho nechali otestovat, protože jsme chtěli mít posvěcené, že výrobky, které děláme, jsou bezpečné a splňují nějaké normy a nároky. Jenže tady u nás na to normy neexistovaly, protože nikdo nic takového nevyráběl. První dvě elektrická lůžka v Československu jsme vyrobili my, takže nebylo o co se opřít. Třeba transformátor nám na základě našeho výpočtu navinuli v Tesle v Pardubicích, z Tatry jsme sehnali motorky, knoflíky ovládání byly předělané vypínače, které se používají normálně ve zdi. Takže taková byla první lůžka - nedotčená předpisy, protože žádné nebyly. A tak jsme později konstruovali podle norem, které platily v Německu.

Jakým způsobem jste vytvářeli své první distribuční kanály?

Existovaly dvě cesty. Jedna byla přes Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, kde lidi dostávali poukazy. Jak na chodítka, tak na toaletní křesla, sedačky do vany či do sprchy, ten sortiment jsme samozřejmě rozšiřovali. A dále jsme se účastnili výstav. Vzpomínám si, bylo to v Olomouci v roce 1991, kdy byla první porevoluční výstava kompenzačních pomůcek, a tam jsme vystavovali chodítko a elektrické lůžko. O rok později, když jsme tam přijeli, objevovaly se pokusy jiných podnikatelů, kteří se nás snažili okopírovat, ale my už jsme v té době měli právě ten trapézový pohon a byli jsme dál. Na výstavách, kam jsme ze začátku jezdili každý rok, se s našimi výrobky postižení seznamovali a následně pak žádali lékaře, aby jim předepsal poukazy k získání pomůcky. A druhá cesta byl přímý prodej, kdy jsme se chodili ptát po domovech důchodců, jestli nějaká lůžka nepotřebují. Někdy se to povedlo, někdy ne, někdy jsme tam dělali i předváděcí akci. A tady na Rozkoši se odehrávaly každoročně pojezdy vozíčkářů, kdy se na soutěž sjížděli vozíčkáři z celé republiky a my jsme jim ukazovali celou škálu našich výrobků. I tak jsme se dostávali do povědomí. Inzerovali jsme v časopise Vozíčkář, přes toho člověka, který nám vlastně ukázal cestu. Mnoho dalších zkušeností jsme získali díky lidem s hendikepem. Hendikepovaní totiž řeší komplikace, které vás z pozice zdravého člověka nikdy nenapadnou. Jednou jsme se seznámili se starším pánem z Černé za Bory, který byl také na vozíčku, a ten nám radil, abychom dělali automatické otevírání oken, protože když je doma sám, nemůže si vyvětrat. Testoval různé výrobky, pomáhal nám radami a ukazoval nám, co je špatně a co dobře. To byly začátky samozřejmě ne moc systematické, ale byla to asi jediná možná cesta, která v té době byla, nebo o které jsme my věděli.

Měl jste v náročných začátcích někdy pocit, že jste se do té Vlasty neměl dívat?
Pocit, že jsem se neměl dívat do Vlasty, jsem neměl, ale že to bylo kolikrát skoro až za hranou, to ano. A pocit beznaděje se také občas dostavil.

Kdy se to zlomilo a firmě se začalo dařit? Začínal jste s deseti zaměstnanci, teď jich máte sto šedesát.

Bylo to, řekl bych, v roce 1994. Na jedné z těch výstav nás oslovila pro nás neznámá německá firma s tím, že by měli v úmyslu s námi spolupracovat. Tenkrát mluvili o tisících lůžek, což byla pro nás, vzhledem k tomu, že jsme je vyráběli na koleně po pár kusech, snová záležitost. Říkali, že se jim líbí, co a jak děláme, a že by chtěli přijet. Tenkrát jsem si uvědomil, že je nemůžu vzít do fabriky, kde dělají tři lidi v mrňavém přestavěném domečku a tak jsem začal rychle shánět větší prostory. Ty jsem našel v České Metuji, ale než jsme do nich v roce 1994 přišli a než jsme je stihli vybavit, německý partner od jakékoliv spolupráce upustil a mně zůstal nově koupený starý objekt, velikánský úvěr, nakoupené stroje a víc než třicet nových zaměstnanců, které jsem nabral, abychom ty tisíce výrobků zvládli. Byla to tehdy rána. Spolupráce se nekonala, takže já jsem ty lidi zase musel propustit a zbylo mi jich tam asi šest. A v té době už jsem hledal cesty, jak tu předluženou firmu prodat, protože jsem neměl sílu splácet úvěr. Výrobna fungovala minimálně, nevydělávala ani na provozní náklady natož na splácení úvěru.  Začal jsem tedy shánět přes inzeráty firmy, které nabízely pomoc takhle postiženým podnikatelům, jenže ty rozhovory byly docela dramatické a já jsem z nich neměl dobrý pocit. Po asi třetím pohovoru, když mi líčili, jak si to představují, jsem si řekl, že musím začít znova. Těch šest lidí jsem nepropustil, začali jsme znova objíždět domovy důchodců a shánět další možnosti i na VZP, jestli je nějaká šance prodávat a hrozně pomalinku jsme se začínali zvedat od dna. Tehdy jsem ale seděl na dvou židlích. Od března roku 1990 jsem s jedním kolegou podnikal také ve stavařině. Otevřeli jsme si stavební firmu, která v jedné chvíli měla kolem sto dvaceti zaměstnanců a výroba pomůcek byla jen jakousi okrajovou záležitostí. Když ale zdravotním pomůckám přibývaly obchody, uvědomoval jsem si, že na dvou židlích sedět nemůžu. To rozhodování trvalo možná přes dva roky, než jsem pochopil, že padnu a že to takhle nejde, takže v září 1999 jsem nabídl svému společníkovi, že mu tu stavební firmu nechám a já se budu plně věnovat zdravotním pomůckám. Přestože si všichni mysleli, že se rozhodnu pro stavařinu, protože to byla moje profese, já jsem to udělal přesně obráceně. A dá se říct, že jsem toho nikdy nelitoval, přestože ke stavařině stále blízký vztah mám. Kdybych se měl rozhodovat znovu, rozhodnul bych se stejně.

Podnikání ve dvou naprosto odlišných oborech muselo být hodně časově náročné. Jak se s tím smířila rodina?

No, já si myslím, že pro rodinu to nebylo nic nového, protože v době, kdy jsem dvacet let dělal na Městském úřadě, jsem byl doma také hodně málo. To jsem absolvoval víc jak sto schůzí ročně, tzn. každý třetí den a ještě k tomu byly dvakrát do týdne úřední dny do šesti hodin, takže já jsem doma nikdy moc nepobýval.

Když jste se rozhodl vzdát stavební firmy, ulevilo se Vám?

Ano. Od ledna roku 2000 jsem začal dělat jen kompenzační pomůcky a po šesti měsících už nastoupil do firmy syn Radek a od té doby to táhneme ve dvou. Ale i v době než do firmy syn nastoupil, snažil jsem se ho do svých podnikatelských aktivit zatahovat, takže nasbíral hodně zkušeností, věděl, jaké peripetie jsme absolvovali, účastnil se různých jednání, a v té době už do toho dost výrazně pronikal, o prázdninách chodil pracovat do dílny, takže si vyzkoušel i práci u ponku, dělal katalogy, letáky a vše, co bylo spojené s počítači, to měl na starosti už předtím.

Jakým způsobem jste začali expandovat do zahraničí?

Radek J.: První zahraniční zákazníky si moc nepamatuju, ale druhý zákazník byl z Německa, byl to Čechoněmec, ale choval se vůči své bývalé vlasti dost macešsky. Další zahraniční zákazník byl z Polska - MILASYSTEM. Ostatně Polsko je naše nejsilnější exportní teritorium. Jen pro představu, dělá nám roční obrat 30 milionů korun. Samozřejmě vyvážíme na Slovensko, tam je to dané už i z historického hlediska, tam těch partnerů bylo několik. Ze Slovenska se nám ale ozývali většinou sami, že naše výrobky viděli v různých zařízeních a měli by zájem nás zastupovat. Navíc se tam nevyprofiloval nikdo, kdo by byl dostatečně silný na to, aby obsáhnul celé Slovensko. Dnes už tam máme vlastní pobočku a snažíme se obchodovat sami napřímo. Nutno říct, že v době, kdy jsme ještě nebyli členy Evropské unie, byl obchod podstatně složitější. Opravdu exportovat jsme začali až v roce 2004 nebo 2005, kdy jsme začali objíždět veletrhy a začali jsme cíleně hledat distributory. Největší evropský veletrh je v Německu, právě tam jsme se snažili najít firmy, které distribuují, a to se nám dařilo. Podařilo se nám sehnat velké partnery v Estonsku, Irsku, Holandsku. Na veletrzích byla jednání v němčině a v angličtině, postupem času přijdete na to, že s Němci je třeba zásadně mluvit anglicky, protože jinak jsou na koni a hodně toho zneužívají. Později jsme začali přijímat lidi do zahraničního obchodu. Ti se o zákazníky, kterých neustále přibývalo, pečlivě starali. Přibyly trhy jako Bulharsko, Rumunsko, hodně jsme v té době vozili do Itálie, kde jsme měli hned po Polsku nejsilnějšího zákazníka. Navázali jsme obchodní kontakty v Saudské Arábii a Spojených arabských emirátech, tam v té době byl poměrně velký boom. Snažili jsme se orientovat na východ - na Rusko, kde jsme prodělali certifikaci a registraci, která trvala dva roky. Jen pro ilustraci, třikrát během toho období se změnila legislativa, což pro nás znamenalo další komplikace, ale teď už do Ruska vyvážíme a poměrně úspěšně.

Do kolika zemí tedy dnes vlastně vyvážíte?

Aktivně do více než třiceti zemí, ale výrobky máme ve více než pětapadesáti zemích.

Dotkla se současná krize i vašeho oboru?

Velmi výrazně, ale s určitým zpožděním. Přece jen státní peníze a státní zakázky jsou z daní a tam k časovému zpoždění dochází. Nevýhodou je, že státy se v současné době snaží ušetřit v rozpočtu a tím pádem omezují i investice, ať už v pečovatelství nebo v nemocniční péči. Navíc jsme se museli poprat i s tím, že začalo být moderní nakupovat v aukcích, což je pro výrobce vražedné. Nakupující se snaží bezohledně nakoupit za nejvýhodnější cenu, ale neuvědomuje si, že výrobce musí hledat cestu, jak výrobek zlevnit, aby ho vůbec mohl za tu cenu vyrobit a dodat.

Čili se vytvořila nová pravidla, kde je alfou a omegou nízká cena. Snažíte se tato pravidla ctít nebo jdete svou vlastní cestou?

Snažíme se tomu stavu přizpůsobit. Ve výrobě měníme konstrukci výrobků tak, abychom je mohli zlevnit, ale ne vždy se to úplně podaří. Nikdy jsme nebyli orientovaní vyloženě jenom na cenu, protože je to krátkozraké. Snažíme se, aby naše výrobky byly opravdu trvanlivé a kvalitní. Běžná předpokládaná životnost je deset až patnáct let.

Jak si PROMA REHA stojí po stránce technologií?

Zdeněk J.: Velký význam na rozvoj firmy mělo to, že jsme postupně začali budovat konstrukční oddělení a vývojové oddělení, kdy jsme se od prostých lůžek dostali až na lůžka pro intenzivní péči, pro ARO atd., která už jsou vybavená opravdu špičkovými technologiemi. Ta nejlepší lůžka už mají svoji řadu elektroniky, modulární systém, kdy můžeme přidávat ovládací moduly pro další motory, pro různá čidla, mají vestavěnou váhu, umí podélný náklon, boční náklon, který je důležitý pro péči o ležícího pacienta, máme vlastní displej, vlastní konstrukce a podobně. Taková lůžka jsou opatřena třeba jedenácti elektromotory a množstvím dalších dílů. Museli jsme vyrobit spoustu forem pro plastové díly, protože technická úroveň nemocničních lůžek je někde úplně jinde než u pečovatelských. Navíc dnešní normy jsou nesrovnatelně přísnější než první normy v roce 1994, kdy jsme certifikovali, a to nemluvím o tom, že musíme dávat o hodně větší pozor na patentové ochrany, protože řada řešení je patentově chráněna a nemůžeme je použít.

Jak jste na tom v porovnání s konkurencí?

Když jsme začínali, tak jsme se snažili inspirovat my a dneska si myslím, že to je přesně obráceně. Do vývoje jsme opravdu investovali extrémně mnoho peněz, času, znalostí a zkušeností, a naše aktuální výrobky na veletrzích vzbuzují obrovský zájem, často i u konkurentů, kteří je chodí okukovat. Konkurenti z Česka například předstírají, že neumějí mluvit česky ani anglicky a podobně. Lehají si pod lůžka a fotí si je. Pokud ale myslíte třeba asijskou konkurenci, tak jsme zaznamenali případy, kdy nám kopírovali výrobky, ale kopírovali je tak dokonale, že nám třeba stáhli i fotky z našich webových stránek a použili je pro svoji prezentaci. Kopie byly vzhledově naprosto perfektní, ovšem až na technickou úroveň provedení.

Jak se s něčím takovým dá bojovat?

Jenom vývojem. Tím, že ve chvíli, kdy to někdo okopíruje, my už máme hotovou novou řadu a konkurence je tak neustále pozadu. Je to velice nákladné, ale je to jediná možnost. Samozřejmě se dá bojovat i kvalitou, protože konkurenti nejsou schopni docílit kvalit, které máme my. Když totiž někdo kopíruje, tak neví, proč je to řešené tak, jak je to řešené, a proč je svár zrovna tady a ne z druhé strany. Neznají technologické postupy.

Jaký je současný stav vaší firmy a jakým směrem se chcete ubírat?

Současný stav je takový, že jsme orientovaní více na nemocnice, které nám tvoří aktuálně asi 70% prodejů. Snažíme se rozšiřovat portfolio, protože jsou ještě poměrně značné mezery v okrajových částech trhu jako je třeba bariatrie, což je obor, zabývající se extrémně těžkými pacienty. Pro bariatrii vyvíjíme celou řadu výrobků. Spolupracujeme s docentem Friedem z Prahy, který provozuje OB klinik a zároveň je také předsedou České obezitologické společnosti, a jako uznávaný odborník přednáší i v Americe. Nedávno například televize dělala telemost, kdy jeho kolegyně operovala v Čechách a on to komentoval v přednáškovém sále v Americe a učil tisíc amerických lékařů provádět speciální technikou bandáž žaludku. Dá se říct, že nejvíc asi bojujeme technickou úrovní a hlavně vývojem a novými funkcemi. Začali jsme spolupracovat také s ČVUT v Praze, kde je Centrum asistivních technologií a tam zase oni spolupracují s 1. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy, takže odtud máme cenné poznatky a trendy, kam se asi zdravotnictví bude v nejbližší době vyvíjet. Sbíráme také podněty od zákazníků, ať už koncových nebo od našich distributorů. A snažíme se povyšovat design našich výrobků tak, aby i konkurence byla co nejvíc pozadu za námi.

Jakou máte pozici jako výrobci lůžek ve světovém měřítku?

V podstatě bojujeme v celém světě se třemi nebo čtyřmi největšími firmami v oboru. Je to i díky tomu, že máme obrovské portfolio našich výrobků, naší konkurenční výhodou je to, že umíme dělat různé varianty výrobků. Každý zákazník si může nakonfigurovat výrobek přesně tak, jak potřebuje. Vybírá si například kolečka, zábrany, dokonce i výrobce motorů, může si zvolit, z čeho bude ložná plocha a podobně, může si zvolit barvy, to neumožňuje nikdo z našich konkurentů. Navíc umíme něco opravdu speciálního - nerezová lůžka, která jsou vhodná pro myčky. V některých nemocnicích mají centrální sterilizaci, kde mohou lůžka za zhruba osmnáct minut v šedesátistupňové vodě vyčistit. Nerezové lůžko umějí v Evropě vyrobit jen tři firmy. Vedle vhodného materiálu je obrovský problém s tím, aby všechna voda z lůžka vytekla a aby správně oschlo. A samozřejmě technologie zpracování nerezu je hodně složitá, musíte mít speciální nástroje, protože jinak i nerez bude rezivět, takže to je opravdu specialitka. Teď máme například téměř hotovou produkční verzi speciálního lehátka pro transport na urgentním příjmu. Je to lehátko, které je vybavené novými speciálními koly, která jsme si nechali patentovat. Jejich unikátnost je v tom, že i přesto, že jsou stále v přímém směru a nezatáčí, tak lehátko může zatáčet všemi směry, nebo se dokonce posouvat bočně. Když jsme tohle lehátko vystavovali na veletrhu v Dubaji, tak ho přišli obdivovat i inženýři z Technické univerzity BMW v Mnichově.

Vaše podnikání slaví úspěchy i v prestižních soutěžích, že?

Ano, například v roce 2010 jsme se umístili na třetím místě v soutěži Firma roku v celostátním kole. Ve stejném roce jsme získali i garant od HSBC Bank na náš exportní projekt na Střední východ, kdy jsme získali první cenu, tedy jeden milion korun.

Jaká vlastnost je nejdůležitější pro šéfa firmy v této oblasti podnikání?

Já si myslím, že jedna z těch nejdůležitějších je pořád mít vizi a přemýšlet a zabývat se tím, co firma bude vyrábět za dva nebo tři roky. Nespokojovat se s tím, co vyrábíme teď. Když vyvineme lůžko, které je veřejností přijímáno velice příznivě a je předpoklad, že by se mohlo několik let vyrábět a prodávat, tak to už je přesně ten moment, kdy musíme dumat nad něčím úplně novým a chovat se, jako kdyby žádná novinka nebyla. 

Sdílet článek

Čtěte také